Blog | Advokátní kancelář Praha a Olomouc

Lex covid justice - Změny v oblasti exekučního řízení

Jak jsme již informovali v předešlém článku, byl schválen návrh ministerstva spravedlnosti, označovaný jako „Lex covid justice“ (zákon o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a exekučního řádu). Předchozí článek obsahoval především kritiku změn navrhovaných v oblasti insolvencí.

Navrhované změny v oblasti exekucí, na základě kterých by došlo k zastavování exekučních řízení, kde nebylo v posledních třech letech ničeho vymoženo, ani nebyl zjištěn či zajištěn postižitelný majetek, legislativním procesem naštěstí neprošly.

Určitých změn ale vykonávací a exekuční řízení dostálo. Do 30.6.2020 nebude možné provést soudní výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, pokud s tím povinný sám nebude souhlasit. Zákaz tohoto výkonu rozhodnutí se dále neuplatní v případech, kdy bude vymáhána pohledávka výživného, z titulu náhrady újmy na zdraví nebo z titulu náhrady újmy způsobené trestným činem.

Do 30.6.2020 dále nebude možné provést výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, kde má povinný trvalé bydliště. Výjimky spočívající v souhlasu povinného a v titulu vymáhaných pohledávek se uplatní podobně jako ve výše uvedeném případě prodeje movitých věcí. Trvalou změnou v případě prodeje nemovitosti (kde má povinný trvalé bydliště) pak je nepřípustnost prodeje nemovitosti v případě, kdy jistina pohledávky nepřevyšuje 100 000,- Kč. Jedná se o dosti zásadní změnu oproti dosavadní úpravě, která nepřipouštěla prodej nemovitosti v případě, kdy jistina pohledávky nepřevyšovala 30 000,- Kč.  

Změny se týkají i příslušenství pohledávky. Do 30.6.2020 nebude možné po dlužníkovi požadovat sankce, které by převyšovaly úroky z prodlení v zákonné výši, prokáže-li dlužník, že jeho prodlení nastalo v důsledku mimořádných opatření proti epidemii (k prodlení tedy musí dojít po 12.3.2020). Věřitel a dlužník se od tohoto ustanovení nemohou odchýlit ani vzájemnou dohodou. Ustanovení se pak nepoužije na závazky ze smluv, které byly uzavřeny po datu účinnosti zákona, tj. po 24.4.2020.

Dvojnásobně byla zvýšena i nezabavitelná částka na bankovním účtu povinného. Při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu bude nutné až do 31.12.2020 ponechat povinnému právo disponovat s částkou, která odpovídá čtyřnásobku životního minima dle zvláštního předpisu. Dosud byla nezabavitelná částka, která odpovídala dvojnásobku životního minima. Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3 410 Kč. U nezaopatřených dětí se částka životního minima mění v závislosti na jejich věku.

Zrušení opatření Ministerstva zdravotnictví soudem aneb cesta k náhradám škody se otevírá

Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 23.4.2020 zrušil s účinností ke dni 27.4.2020 mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví omezující volný pohyb osob a zakazující maloobchodní prodej zboží a služeb. V odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí soud uvedl, že „za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může v natolik masivní míře omezit základní práva a svobody pouze vláda, a to svým usnesením vydaným na základě krizového zákona“. Tento postup přitom předjímá jak ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, tak i zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále „Krizový zákon“). Soud přitom nehodnotil přiměřenost opatření ani omezení, ale řešil pouze otázku věcné působnosti Ministerstva zdravotnictví a jednoznačně uvedl, že Ministerstvo zdravotnictví v tomto případě svou působnost překročilo. Omezení základních práv a svobod náleží jen vládě jako celku, kdy soud uvádí, že "Zákon nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, ani na členy vlády(…) Opačný výklad by bezdůvodně koncentroval moc do rukou jednoho správního orgánu, čímž by potencionálně mohl být narušen princip fungování právního a demokratického státu."

Soud rovněž zopakoval skutečnost, že vyhlášení nouzového stavu automaticky neznamená omezení základních práv a svobod a je nutné v každé situaci zachovávat v maximální možné míře právní stát.

Již před měsícem jsme v našem článku „Prodloužení krizových opatření aneb únik státu z odpovědnosti za škodu?“ upozorňovali, že Ministerstvo zdravotnictví překročilo své zákonné zmocnění, a že za situace, kdy je pro území České republiky vyhlášen nouzový stav, disponuje pravomocí vydávat opatření pouze vláda na základě krizového zákona a v souladu s ním.

Dobrou zprávou pro nás všechny je, že vládě byl tímto rozhodnutí dán jasný signál, že vedle parlamentní kontroly funguje i kontrola soudní a vláda a jednotlivý ministři si opravdu nemohou dělat v takto závažných situacích co chtějí.

Dobrou zprávou pro většinu z nás je otevření či posvěcení možnosti domáhat se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle tohoto zákona stát totiž odpovídá za škodu způsobenou

  1. a) nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo
  2. b) nesprávným úředním postupem.

Soud jednoznačně řekl, že zákaz omezující volný pohyb osob a maloobchodní prodej zboží a služeb byl nezákonný. Pokud tedy vznikla škoda z důvodu tohoto zákazu /zde je skoro jisté, že škoda vznikla prakticky každému občanu ČR, ať už v menší či větší míře/, může se této škody úspěšně domáhat. Samozřejmě bude nutno prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a zákazem a výši této škody, což nebude vždy jednoduché.

Špatnou zprávu pro nás všechny je, že hrozí zahlcení soudní soustavy žalobami na náhradu škody a bankrot České republiky, protože pokud o náhradu škody požádá každý občan a firma v České republice, soudní soustava ani stát to nemůže přežít…

Z rozhodnutí soudu dále vyplývá, že pokud vláda bude chtít dále omezit základní práva a svobody, je nutné prodloužení nouzového stavu, jelikož jinak nebude mít vláda pravomoc takto výrazně základní práva a svobody omezovat formou opatření obecné povahy.

Je nutno dodat že byť je výše uvedené soudní rozhodnutí pravomocné, je možné proti němu podat kasační stížnost. Ministr zdravotnictví po jednání vlády dle 23.4.2020 již avizoval podání kasační stížnosti proti rozhodnutí, kdy tento krok odůvodnil neexistencí judikatury dopadající na stávající epidemiologickou situaci, ze které by soudy mohly vycházet a potřebou dalšího vyjasnění pravomocí Ministerstva zdravotnictví.

Lex COVID – 19 aneb další rána pro podnikatele

Vláda dne 1.4.2020 schválila návrh ministerstva spravedlnosti, který by dle odůvodnění tohoto návrhu měl zmírnit negativní dopady současných krizových opatření vlády a ministerstva zdravotnictví. Dle našeho názoru se však jedná o zcela chaotický a nedomyšlený návrh, který naopak postihuje ty, kteří jsou aktuální situací zasaženi nejvíce. Zjednodušeně řečeno, Lex covid-19 by měl osobám dotčeným koronavirovými opatřeními pomoci od exekucí a odvrátit případnou hrozbu insolvence. Návrh obsahuje i další benevolence /které považujeme za rozumné/, jako například prominutí zmeškání procesních lhůt, tomu se však v tomto článku věnovat nebudeme.

V rámci insolvencí se navrhuje odložení povinnosti dlužníka podat na sebe insolvenční návrh, a to na dobu 6 měsíců. V praxi by to znamenalo, že dlužník (až za standardních podmínek má povinnost podat insolvenční návrh ve chvíli, kdy se fakticky ocitne v úpadku) bude tuto povinnost mít až po uplynutí 6 měsíců od ukončení mimořádných opatření, nejpozději do 31.12.2020. Je mu tedy poskytnuta delší lhůta na to, aby se s nepříznivou ekonomickou situací vypořádal. V pochybnostech bude muset zřejmě dlužník prokázat, že úpadek nastal až po vyhlášení nouzového stavu, anebo že k úpadku došlo v souvislosti s pandemií. Totéž platí i pro věřitele, resp. k věřitelským návrhům, které budou podány do 31.8.2020, nebude přihlíženo.

Tento navrhovaný půlroční výpadek má hned několik negativ:

  1. není ani zřejmé, zda se tato „ochranná lhůta“ bude vztahovat pouze na podnikatele (kteří byli nuceni uzavřít své provozovny, či jim bylo v důsledku mimořádných opatření znemožněno provozovat svou podnikatelskou činnost) nebo na každého, kdo byl mimořádnými opatřeními dotčen (například druhotně tak, že mu byl ukončen pracovní poměr). Návrh si v tomto směru zatím protiřečí.
  2. dlužníkům budou dále běžet úroky a úroky z prodlení. Jednou z výhod povoleného oddlužení je, že se běh příslušenství (tedy úroků, poplatků a úroků z prodlení) staví.
  3. obchodní partneři a věřitelé dlužníků se následujícího (minimálně) půl roku nebudou mít možnost dozvědět, že se jedná o osobu v úpadku, jelikož tato skutečnost nebude z insolvenčního či obchodního rejstříku známa. Obchodní partneři tedy budou poskytovat dále své služby či výrobky osobě, které skončí po období ochrany v úpadku. Budoucí věřitele tedy tato „ochranná lhůta“ jednoznačně poškodí.
  4. úprava se týká i řízení, která byla zahájena před novelou insolvenčního zákona, tj. před 1.6.2019. I pro tato řízení by měla zpětně platit nová pravidla, dle kterých dlužník například nemusí uhradit minimálně 30% svých dluhů! I takový dlužník by měl být oddlužen, tedy zbaven povinnosti úhrady dluhů ve zbývající části (zřejmě tedy pouze za předpokladu, že prokáže souvislost s mimořádnými opatřeními).
  5. po uvolnění tohoto moratoria nastane kolaps insolvenčních soudů, které budou neúměrně zatíženy množstvím podávaných návrhů, které lze očekávat po uplynutí této lhůty.

V rámci exekucí se pak navrhuje, aby byla zastavena ta exekuční řízení, kde za poslední tři roky nebylo ničeho vymoženo, ani nebyl zajištěn či zjištěn žádný postižitelný majetek. Tento bod návrhu již ani nepředvídá, že by dlužníkova neschopnost plnit měla být způsobena opatřeními souvisejícími s pandemií. Pokud jsou změny týkající se insolvence odůvodňovány tíživou situací podnikatelů (návrh skutečně v některých svých bodech hovoří pouze o podnikatelích, což zřejmě není zcela přesné) způsobenou opatřeními v souvislosti s koronavirem, návrh týkající se exekucí už dopadá plošně na všechny exekuce, které jsou vedeny déle než 3 roky. Jsme přesvědčeni, že tento bod návrhu tedy již nesouvisí se současnou mimořádnou situací a nouzovým stavem, ale zcela účelově směřuje k plošnému snížení exekučních řízení na úkor věřitelů. Domníváme se, že tři roky neúspěšně vedené exekuce nejsou žádným relevantním ukazatelem dobytnosti pohledávky. Je totiž zřejmé, že každý „rozjezd“ exekuce chvíli trvá, spoustu dlužníků nebydlí na udávaném bydlišti nebo majetek skrývá. V takových případech ve lhůtě tří let exekutor nevymůže nic. Není přitom vůbec jasné, jak ministerstvo spravedlnosti přišlo právě na dobu tří let, tedy na tuto extrémně krátkou lhůtu.

Je nepochybné, že vláda se pokouší svá mimořádná opatření (např. že znemožní podnikatelům provozovat jejich živnost) zhojit dalšími opatřeními. Je také nepochybné, že je třeba těmto podnikatelům pomoci, jinak se celá ekonomika zhroutí. Některá opatření nepochybně podnikatelům pomohou. Lex COVID – 19 jde však opačným směrem a nepříznivou ekonomickou situaci přesouvá z dlužníka na věřitele. Návrh by měl být schválen ve stavu legislativní nouze ve zkráceném jednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Je možné, že jednotlivé body budou v rámci legislativního procesu ještě upraveny, což by bylo minimálně žádoucí.

Prodloužení krizových opatření aneb únik státu z odpovědnosti za škodu?

Usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 vláda vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví koronavirem nouzový stav. Ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (dále jen“ krizový zákon“) pak vláda rozhodla o přijetí celé řady krizových opatření. Mimo jiné vláda usnesením č. 82/2020 Sb. zakázala s účinností ode dne 14. března 2020 od 6:00 hod. do dne 24. března 2020 do 6:00 hod. maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách.

Následně pak dne 23.3.2020 vláda vydala usnesení 127/2020 Sb., kde již formálně nerozhodla o přijetí krizového opatření, pouze vzala na vědomí mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. března 2020, č. j. MZDR 12746/2020-1, kterým byl prodloužen zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb a některých dalších činností až na výjimky, a to na dobu do dne 1. dubna 2020 do 6:00 hod.

Mohlo by se zdát, že se vlastně nic nestalo, neboť stále platí zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, avšak došlo k jedné podstatné změně, a to ke změně zákona, na základě kterého bylo přijato opatření zakazujícího prodej zboží a služeb v provozovnách.

Původní krizové opatření vlády bylo vydáno na základě krizového zákona, kde, jak jsme Vás již informovali v předchozím článku, je v § 36 odst. 1 krizového zákona upraven institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, který „zakládá odpovědnost státu bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost). Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.[1]

Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým byl prodloužen zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb a některých dalších činností, bylo však vydáno s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

Co to tedy znamená? Ode dne 14. března 2020 od 6:00 hod. do dne 24. března 2020 do 6:00 hod. lze žádat o náhradu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením dle § 36 odst. 1 krizového zákona. V období následujícím je to však s odpovědností za škodu složitější, neboť zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu. Dle § 97 odst. 1. zákona o ochraně veřejného zdraví dokonce nese náklady vzniklé plněním povinností v ochraně veřejného zdraví osoba, které je povinnost uložena, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpisy nestanoví jinak.

Nabízí se možnost opatření Ministerstva zdravotnictví označit za krizové opatření a uplatnit tak nárok na náhradu škody kontinuálně za celé období dle krizového zákona. Krizovým opatřením je přitom dle § 2 písm. c) krizového zákona organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Problémem je, že vláda svá opatření neodůvodňuje a ministerstvo zdravotnictví je odůvodňuje nedostatečně.

Další otázkou k posouzení je samotná pravomoc Ministerstva zdravotnictví v takovéto míře zasáhnout do základních práv a svobod. Přikláníme se k výkladu, že Ministerstvo zdravotnictví překročilo své zákonného zmocnění obsažené v § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně zdraví, a to tím spíše za situace, kdy je pro území České republiky vyhlášen nouzový stav, během něhož disponuje takovou pravomocí vláda na základě krizového zákona a v souladu s ním. Domníváme se tedy, že tato změna právního základu je čistě účelová a vláda se tak snaží utéct z odpovědnosti dle krizového zákona. Ostatně některá vyjádření členů vlády to ani neskrývají.

Bude tedy pravděpodobně nutné aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou:

  1. a) nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo
  2. b) nesprávným úředním postupem.

Nárok na náhradu škody se v tomto případě uplatňuje u Ministerstva financí. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona u Ministerstva financí je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

Situace je tedy značně složitá. Stát si evidentně pozdě uvědomil, že krizový zákon obsahuje institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením a snažil se z této odpovědnosti vymanit. Dle našeho názoru ale Ministerstvo zdravotnictví svým opatřením překročilo své zákonné zmocnění a bude možno na něho aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

[1] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, obdobě srov. Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 700/2016, [NS 5416/2016]

Dopady onemocnění COVID-19 a krizových opatření na nájemní vztahy

V souvislosti s výskytem koronaviru jsme Vás již informovali o dopadech, který má pandemie, potažmo mimořádná opatření s ní související, na uzavřené pracovní smlouvy a právní vztahy z nich vyplývající.

Nyní přinášíme přehled jednotlivých dopadů na nájemní smlouvy, které potenciálně mohou v praxi vznikat.

Řada podnikatelů v současné době řeší potíže v důsledku svých uzavřených provozoven a nemožnosti vykonávat svou živnost. Ač negenerují žádný (nebo výrazně nižší) zisk, jejich náklady zůstávají stejné či téměř stejné. Jedním z hlavních nákladů je pak často nájemné. Níže uvádíme instituty, které by v současné situaci mohly na nájemní vztahy dopadat.

Právo na přiměřenou slevu

Právo na přiměřenou slevu z nájmu předvídá ustanovení § 2212 odst. 3 OZ, a to tehdy, bude-li nájemce rušen v užívání věci nebo jinak dotčen jednáním třetí osoby. Vyhlášení nouzového stavu a přijatá opatření v souvislosti s tím na tyto případy ale dopadat nebudou. Poskytnutí přiměřené slevy ze strany pronajímatele tedy může být obchodním rozhodnutím nebo vyjádřením dobré vůle v rámci zachování dobrých vztahů. Právní nárok ale nájemce na tuto výhodu nemá.

Podstatná změna okolností a následná nemožnost plnění

Uvažovat můžeme ale o podstatné změně okolností, která by zapříčinila zvlášť hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi jednotlivých stran. Nájemce by se v tomto případě mohl domáhat změny smlouvy (v krajním případě i zrušení smlouvy) a v případě, že mu pronajímatel nevyhoví, může požádat soud o nahrazení projevu vůle. Tento postup se neuplatní, pokud na sebe nájemce vzal v nájemní smlouvě nebezpečí změny okolností (ustanovení § 1765 OZ). Navrhovatel musí být obezřetný a návrh k soudu příliš neodkládat, jelikož mu zákon velí tento návrh podat v přiměřené lhůtě poté, co se o změně okolností dozvěděl. Má se za to, že tato lhůta činí dva měsíce. Nutno dodat, že tento institut dopadá spíše na dlouhodobé (trvalé) změny okolností. V případě pandemie je pak otázkou, zda se nejedná spíše o stav dočasný (doufejme)

V úvahu by za určitých okolností mohla připadat i následná objektivní nemožnost plnění. Pravděpodobně by toto bylo využitelné pouze v případě těch smluv, které mají skončit v dohledné době, jelikož pandemie je stav dočasný a lze předpokládat, že až pomine, bude plnění opět možné v rozsahu, který smlouva původně předvídala.

 

Zásah vyšší moci

V důsledku pandemie lze hovořit i zproštění se odpovědnosti za škodu. Jedná se o liberační důvodu na základě tzv. vis maior (vyšší moc). Tento pojem sice není v zákoně definován, nicméně jeho výklad je poměrně ustálený. Vyšší mocí je například živelná pohroma či jiná náhodná situace, která splňuje znaky mimořádnosti, nepředvídatelnosti, neodvratitelnosti ani s vynaložením veškerého možného úsilí a absencí zavinění. Zakotvením vyšší moci v právním řádu se nejvíce blíží ustanovení § 2913 odst. 2 OZ, podle kterého se ten, kdo poruší smluvní povinnosti (např. je v prodlení s úhradou nájemného), může zprostit povinnosti k náhradě škody (újmy) za toto porušení v případě, že prokáže, že mu ve splnění dané povinnosti bránila „mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli.“ Generální ředitel Světové zdravotnické organizace vyhlásil dne 11. března 2020 onemocnění COVID-19 za globální pandemii, tedy s nejvyšší pravděpodobností lze koronavirus označit za vyšší moc. Domníváme se, že v případě podnikatelů, kteří byli v souvislosti s nařízením vlády nuceni uzavřít své provozovny (restaurace, obchody, posilovny, hotely, kulturní podniky, atd.), bez ohledu na to, zda se v jejich provozovně nákaza vyskytla či nikoliv, se jedná o zásah vyšší moci. Pokud uvažujete postupovat tímto směrem, je nutné provést analýzu smlouvy a zhodnotit, zda smlouva institut vyšší moci výslovně připouští, výslovně vylučuje anebo o něm mlčí. Většina lidí (včetně mnohých právníků) ustanovení o vyšší moci ve smlouvách ani nečte v domnění, že dané ustanovení stejně nebude nikdy využito, a tak často ani neví, co je ohledně vyšší moci ve smlouvě ujednáno. Pokud smlouva mlčí, není druhá strana své povinnosti plnit zbavena, nicméně není odpovědna za způsobenou škodu. To však neznamená, že by nemusela platit smluvní pokuty, poplatky a úroky z prodlení.

Doporučení k nově uzavíraným smlouvám

Považujeme za důležité upozornit na skutečnost, že při nově uzavíraných smlouvách (v době pandemie) nebude pravděpodobně možné aplikovat na překážky v důsledku koronaviru vyšší moc a další výše uvedené instituty, neboť nebude splněn požadavek nepředvídatelnosti, ani změny okolností či nemožnosti plnění. Doporučujeme smluvní vztahy tedy upravit s ohledem na současnou situaci a její (pravděpodobný) budoucí vývoj.

Nouzový stav aneb poučení z povodní

Nouzový stav aneb poučení z povodní

Asi málokdy z nás si uvědomuje, že nouzový stav byl v České republice v minulosti již několikrát vyhlášen. Při povodních v roce 2006, při orkánu v lednu 2007 nebo při povodních v roce 2013. Asi nejrozsáhlejší nouzový stav byl vyhlášen v roce 2002, kdy předseda vlády vyhlásil nouzový stav pro území Hlavního města Prahy, Středočeského, Jihočeského, Plzeňského a Karlovarského kraje. A právě z té doby máme i několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ohledně odpovědnosti státu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.

Institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je upraven v § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ krizový zákon“), a jako takový dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, je „speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost státu bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanoveni § 36 odst. 1 je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát. (…) v řízení o nároku podle tohoto právního předpisu, je třeba jednat s Ministerstvem vnitra v souladu s § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, podle nějž toto ministerstvo je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro krizové řízení, civilní nouzové plánování, ochranu obyvatelstva a integrovaný záchranný systém.[1]

Krizovým opatřením je přitom dle § 2 písm. c) krizového zákona organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Za krizové opatření tak lze považovat usnesení vlády č. 211 ze dne 14. 3. 2020 o zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách stejně jako ostatní opatření přijatá za nynějšího nouzového stavu.

Dle § 36 odst. 5 krizového zákona nárok na náhradu škody lze uplatnit spolu s uvedením důvodů písemně u příslušného orgánu do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě poškozený dozvěděl, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Počátek běhu šestiměsíční prekluzivní doby k uplatnění nároku na náhradu škody se dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007 „odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích a důvodně uplatnit u soudu. Na počátek běhu této doby nemá vliv průběh ani výsledek jednání či soudního sporu, který poškozený vede s pojišťovnou o výplatu pojistného plnění.[2]

Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by se mohlo zdát, že stát je odpovědný k náhradě škody i za nynějšího stavu, a to bezpodmínečně.  Rádi bychom upozornili, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2519/2011 ovšem v odůvodnění uvedl, že„se jeví jako těžko přijatelné, aby byl stát, potažmo ministerstvo vnitra, odpovědný v podstatě bezprostředně za to, že orgány krizového řízení fungovaly v době povodně v rámci zákona (podle podmínek zvenčí organizačně nastavených).“ V této věci byla žalobcem tvrzena nedostatečná preventivní opatření ze strany státu a nedostatečná informovanost směrem k veřejnosti. Náhrada škody zde přiznána nebyla, avšak důvodem bylo uplatnění nároku na náhradu škody u nepříslušného orgánu (u hlavního města Prahy přibližně dva roky po vzniku škody a nabytí subjektivní vědomosti o ní) a posuzování dle zákona č. 82/1998 Sb. Z tohoto rozsudku je patrná snaha Nejvyššího soudu ČR „zmírnit“ odpovědnost státu pouze na ty případy, kdy stát nějakým způsobem překročil či porušil své zákonné povinnost, na základě čehož vznikla škoda.

Dle našeho názoru však tyto úvahy Nejvyššího soudu ČR uvedené v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2519/2011, byly proti dosavadní ustálené judikatuře, která shodně stanoví, že „odpovědnost státu podle krizového zákona nevyžaduje na rozdíl od zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.[3] Dle našeho názoru je zákonná úprava dostatečně srozumitelná a přesná a není zde nutnost jejího doplnění soudcovským dotvářením práva (dotváření práva se uplatní, neposkytuje-li právní předpis žádné záchytné body a přitom je zřejmé, že zákonodárce nemlčí úmyslně).[4]

Co lze tedy s jistotou v této chvíli uvést?

  • Stát bude odpovědný za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením způsobenou aktivním zásahem, tj. v případě, že krizový orgán rozhodl o konkrétním majetku (např. zabavení věcí);
  • Stát bude odpovědný za zjevné excesy orgánů státu (vymáhání krizových opatření dříve, než začala platit či vymáhání nepřiměřeným způsobem);
  • Stát bude odpovědný za škodu na vstupech výroby, které za dobu trvání nouzového stavu došly zkáze (ledaže by stát prokázal, že hromadění vstupů bylo například nadbytečné), když toto bude posuzováno individuálně i např. s ohledem na způsob a dobu vyhlášení krizového opatření.
  • Odpovědnost státu za ušlý zisk však není jednoznačná, neboť v této oblasti nebylo doposud soudy vyšších stupňů rozhodováno a v rozhodnutí soudů je patrná určitá nevůle přičítat státu odpovědnost za zásah vyšší moci v případě, že stát plnil své povinnosti dle zákona. Domníváme se ale, že zákon zde hovoří jednoznačně a stát by měl hradit i ušlý zisk

V tuto chvíli je tak těžké odhadnout, jak budou soudy postupovat v otázce náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, avšak vzhledem k prekluzi tohoto práva (tj. zániku tohoto práva po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty) je nanejvýš vhodné zvážit uplatnění nároku v souladu s krizovým zákonem u Ministerstva vnitra.

 [1] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, obdobě srov. Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 700/2016, [NS 5416/2016]

[2] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007

[3] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2016, sp.zn. 30 Cdo 4320/2015, [NS 2905/2016]

[4] srov. BEZOUŠKA, Petr. Soudcovské dotváření práva vykračující z mezí zákona v návrhu českého občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 1, s. 18-22

Dopady krizových opatření na pracovněprávní vztahy

Dne 12.3.2020 vláda rozhodla v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, o vyhlášení nouzového stavu na 30 dní z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu SARS CoV-2 (dále jen „koronavirus“). Od této doby pak přijala řadu opatření, které mnohdy zasahují do základních lidských práv a svobod. Vláda přijala některá omezující opatření, například omezila svobodu pohybu, přijala opatření v oblasti cest do a ze zahraničí, opatření o zákazu kulturních, sportovních a dalších akcí a o provozu maloobchodu, opatření v oblasti školní docházky a vzdělávacích akcí, opatření v dopravě, ve zdravotnictví a sociálních službách, v oblasti úřadů a v souvislosti s placením daní a podpory zaměstnavatelů. Koronavirus zařadila mezi nakažlivé nemoci a jeho šíření označila za trestný čin.

V tomto článku se podrobněji podíváme na to, jaké dopady mají jednotlivá opatření a omezení na pracovněprávní vztahy

Mnoho zaměstnavatelů se momentálně potýká s problémy, jak vyřešit otázku překážek v práci na straně zaměstnavatele, jelikož byli nuceni nařízením vlády své provozovny uzavřít (typicky půjde o hotely, obchody, restaurace, posilovny, solária, kadeřnictví, atd.), anebo nemá pro své zaměstnance dostatek práce z důvodu poklesu dodávek nebo naopak poklesu odbytu (tzv. prostoj). Zákoník práce o překážkách na straně zaměstnavatele z důvodu pandemie mlčí, tudíž je nutno postupovat analogicky. Není jednoznačné, kam momentální situaci zařadit, když překážky spočívají jak v epidemii samotné, tak na základě opatření vlády přijatých proti šíření této epidemie.

Zaměstnavatelé, kteří byli nuceni uzavřít své provozovny na základě nařízení vlády by měli svým zaměstnancům nahradit mzdu ve výši 100% průměrného výdělku. V reakci na usnesení vlády ze dne 12. března 2020 č. 199 o přijetí krizového opatření, kterým se mj. omezil provoz stravovacích zařízení a došlo k uzavření některých provozoven bez časového omezení (kdy jejich výčet byl následně rozšiřován), Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo stanovisko, na základě všechny dotčené subjekty vyzvalo, aby k nastalé situaci přistupovaly jako k překážce v práci na straně zaměstnavatele na základě ustanovení § 208 zákoníku práce, dle kterého zaměstnancům náleží náhrada mzdy ve výši 100% průměrného výdělku. Státní úřad inspekce práce pak výše uvedené stanovisko dne 18.3.2020 potvrdil. Jedná se však pouze o doporučení, která nemají sílu právního předpisu.

Dne 19.3.2020 se na webových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí objevil program ochrany zaměstnanosti Antivirus, který má pomoci ochránit pracovní místa a který na návrh ministryně práce a sociálních věcí schválila vláda. Program má zmírnit nárůst nezaměstnanosti a negativní dopady na zaměstnavatele, kteří musí v současné chvíli hradit mzdy v plné výši, aniž by generovali zisk. Zaměstnavatelům, jejichž hospodářská činnost bude ohrožena v důsledku šíření nákazy, bude poskytován příspěvek na plnou či částečnou úhradu náhrad mezd, které budou zaměstnancům náležet z důvodu překážky na straně zaměstnance (nařízení karantény) nebo na straně zaměstnavatele (překážka –uzavření provozovny z důvodu nařízení vlády uzavřít provoz), bude-li prokázáno, že překážka v práci vznikla v důsledku nákazy koronaviru. V případě karantény nařízené zaměstnanci by měl zaměstnavatel zaměstnanci nahradit mzdu ve výši 60% jeho průměrného výdělku, tato náhrada bude kompenzována v plné výši. Pokud mají zaměstnavatelé povinnost hradit mzdu ve výši 100% průměrného výdělku, měl by příspěvek od státu pokrýt 80% těchto nákladů. Zaměstnavatel by měl o regres žádat po skončení účetního období. Za měsíc březen bude tedy zaměstnavatel podávat žádost u příslušného Úřadu práce začátkem dubna.

V souvislostí s pandemií také připadá v úvahu využít institutu prostoje, kdy zaměstnanci na určitou přechodnou dobu nemohou vykonávat práci pro omezení dodávek nebo z jiných příčin provozního charakteru. Zaměstnavatel má v takovém případě povinnost převést zaměstnance na jinou práci a v případě, že by mu za tuto práci náležela nižší mzda, je povinen mu ji dorovnat do výše průměrné mzdy. V případě, že zaměstnavatel zaměstnance nemůže převést na jinou práci, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy ve výši 80% průměrného výdělku. V souvislosti s prostoji lze uvažovat nad tím, zda nelze pandemii označit za živelnou událost. V tomto případě by zaměstnancům náležela náhrada mzdy ve výši 60% průměrného výdělku. Živelnou událost zákoník práce, ani jiný právní předpis nedefinuje. Obecně je tento pojem chápán jako událost spočívající v působení přírodních živlů, tedy například by sem zcela jistě spadaly například povodně. V tuto chvíli neexistuje jednoznačný názor, zda pandemie je či není přírodním živlem. Ministerstvo práce a sociálních věcí na svých webových stránkách zveřejnilo přehlednou tabulku životních situací, které mohou v oblasti pracovního práva nastat v souvislosti s koronavirem (https://www.mpsv.cz/documents/20142/1443715/Desatero_tabulka.pdf/b415b933-f717-6936-df03-0fccd8ee6c16). Překážku v práci v důsledku živelné pohromy tato metodika vůbec neuvádí.

Nárok na náhradu škody způsobenou nouzovým stavem

Usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 vláda vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví koronavirem nouzový stav. Ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ krizový zákon“) pak vláda rozhodla o přijetí celé řady krizových opatření.

 K dnešnímu dni těchto krizových opatření je již celá řada a stále přibývají. Vedle zákazu konání veřejných i soukromých akcí, omezení pohybu osob ve formě karantény, jde i rozhodnutí o zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách (mimo určených výjimek). Žádný podnikatel si nemůže být jist, zda výkon jeho podnikání nebude ze dne na den dále omezen či přímo zakázán.

 Co vláda ovšem při informování veřejnosti opomíjí, je povinnost státu dle § 36 odst. 1 krizového zákona nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.  

 Dále dle § 35 krizového zákona má každý nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti a pracovní výpomoci. Toto se uplatní například při stanovení pracovní povinnosti nebo pokud si některá složka státní moci vypůjčí prostředky pro svou činnost.

 Pozor ale, nárok na náhradu škody je nutno uplatnit spolu s uvedením důvodů písemně u příslušného orgánu do 6 měsíců od doby, kdy jste se o škodě dozvěděli, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Jde tedy o velmi krátkou lhůtu, proto doporučujeme každému, kterému škoda v aktuální situací vzniká, od počátku shromažďovat podklady k uplatnění této škody a tuto škodu včas uplatnit.  

Rok s GDPR fakta a omyly

S ohledem na skutečnost, že tomu je více než rok, co vstoupilo v účinnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob a v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů… (dále jen také jako „ Nařízení GDPR“) považujeme za nutné stručně zhodnotit jeho dosavadní přínos a snahy zákonodárců o promítnutí problematiky GDPR do našeho vnitrostátního právního řádu.

Jednou z nejdiskutovanějších oblastí nové úpravy ochrany osobní údajů tak byla (stále je…) povinnost jmenování pověřence pro ochranu osobních údajů tzv. DPO („Data Protection Officer“). Jmenování resp. ustanovení této nové funkce povolané k výkonu správy ochrany osobních údajů tak postihuje de facto:

  1. veškeré orgány veřejné moci, jakož i dle návrhu nového zákona o zpracování osobních údajů orgány zřízené zákonem, které plní zákonem stanovené úkoly;
  2. správce či zpracovatele, jejichž hlavní činnosti spočívají v operacích zpracování, které kvůli své povaze, svému rozsahu/svým účelům vyžadují rozsáhlé pravidelné a systematické monitorování subjektů údajů (např. mobilní operátoři, poskytovatelé finančních služeb apod.),
  3. hlavní činnosti správce či zpracovatele spočívají v rozsáhlém zpracování zvláštních kategorií osobních údajů (např. poskytovatelé zdravotních služeb).

V současné době však není žádnou výjimkou, že pozici DPO zřizují i jiné podnikatelské subjekty k podpoře vlastní tzv. Corporate Governance (či jako součást stávajícího Compliance programu), což odráží i stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů, které do druhé poloviny roku 2018 obdrželo téměř 16 500 oznámení o jmenování DPO. Avšak i v těchto případech dochází ze strany správců/zpracovatelů k častým pochybením, kdy např. DPO oznamuje své jmenování úřadu sám, ačkoliv tuto oznamovací povinnost GDPR stanovuje přímo správci či zpracovateli, které v mnoha případech zastupují převážně jejich statutární zástupci (jednateli či členy představenstva). V mnoha případech pak také dochází k ustanovení DPO v podobě externě působících odborníků, kterými mohou být mimo jiné i advokáti, kteří se problematice ochrany osobních údajů ve své praxi věnují. Tato varianta pak pro správce a zpracovatele představuje nejen ušetření vlastních personálních nákladů, ale i záruku kvalitní služby a celkového ulehčení administrativy spojené s touto problematikou.

Dalším nepřesným pochopením problematiky GDPR v běžné obchodní praxi bývá i neustále se opakující vyžadování souhlasu se zpracováním osobních údajů v případech, kdy je pro zpracování osobních údajů dán jiný právní důvod (např. oprávněný zájem správce, plnění právní (smluvní) povinnosti či veřejný zájem), což ve svém důsledku může vést k porušení jedné ze základních zásad GDPR v podobě transparentnosti poskytovaných informací, jakožto jednoho z elementárních práv subjektů údajů. V každém sběru či samotném zpracování osobních údajů je tak potřeb pečlivě zvážit jaký právní titul (důvod) se k té dané operaci vztahuje a subjekty údajů řádně informovat a poučit o jejich právech. Porušení těchto zásad pak může vést k samotnému postihu správce/zpracovatele ze strany dozorujícího Úřadu pro ochranu osobních údajů.

V naší advokátní praxi jsme se pak rovněž velmi často setkávali i s problémy souvisejícími se zpracovatelskými smlouvami uzavíranými mezi správci a zpracovateli dle čl. 28 Nařízení GDPR, jejichž hlavním nedostatkem bylo nesprávné vymezení pozice správce a zpracovatele a z toho plynoucích práv a povinností zaměřených na náležité technicko-organizační opatření pro ochranu osobních údajů zpracováním dotčených subjektů údajů. Mnoho podnikatelských subjektů si i v tuto chvíli neuvědomuje, že v případě kdy pro ně jakožto správce zpracovává či jinak obstarává osobní údaje jiný subjekt, je potřeba mít s takovýmto zpracovatelem uzavřenou písemnou smlouvu o zpracování osobních údajů, která bude splňovat Nařízením stanovené náležitosti, což má ve své podstatě pro správce enormní význam i ve vztahu k případným regresním nárokům za pochybení způsobená samotného zpracovatele.

Dalšími „omyly“ o GDPR, jenž jsou zveřejněny i na webových stránkách samotného Úřadu pro ochranu osobních údajů je např. to, že nově hrozím správcům a zpracovatelům pokuty dle jejich obraty až co do výše 4 % z ročního obratu či do výše 20.000.000 EUR. Tyto sankce sice Nařízení GDPR  připouští, ale rovněž i dává členským státům možnost tyto správní pokuty (sankce) regulovat. V našem právním prostředí je tato problematika nově upravena zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, který počítá s pokutami max. do výše 10.000.000,- Kč, když rekordní pokuta udělená Úřadem pro ochranu osobních údajů činila částku ve výši 4.250.000,- Kč, kterou byla postižena obchodní společnost X. Y. za šíření nevyžádaných obchodních sdělení. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že ÚOOÚ praktikuje rozsáhlou kontrolní činnost zaměřenou na dodržování pravidel stanovených Nařízením GDPR a zákonem na ochranu osobních údajů, kdy nepříznivým výstupem této kontrolní činnosti může být nejen uložení správní sankce, ale riziko pro správce či zpracovatele v podobě narušení jejich dobré reputace, která je v současném konkurenčním obchodním prostředí velice ceněným atributem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je tak zcela zřejmé, že konsekvence a aplikace samotného Nařízení GDPR v kooperaci s novým zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (který v mnoha případech kopíruje samotnou dikci Nařízení GDPR) činí mnoho správcům a zpracovatelům osobních údajů stále nemalé potíže, které ve svém důsledku mohou zapříčinit nejen jejich správněprávní postih, ale v nejkrajnějších případech i postih trestněprávní, neboť neoprávněné nakládání s osobními údaji může naplnit i skutkovou podstatu trestného činu dle ust. § 180 TZ – právě v podobě neoprávněného nakládání s osobními údaji. Pro mnoho moderně smýšlejících podnikatelských subjektů tak zůstává stále velkou výzvou propojení ochrany osobních údajů dle současného Nařízení GDPR a zákona o zpracování osobních údajů s ostatními prostředky tzv. Compliance programů za účelem jejich robustnosti proti neustále narůstajícímu administrativněprávnímu zatížení jejich podnikatelské činnosti, neboť jen tak bude možné dostát bezbřehým nástrahám pravidel ochrany osobních údajů a potencionální trestní odpovědnosti a to i dle dikce zákona č. 418/2012 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Naše Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer se tak dlouhodobě problematikou ochrany osobních údajů jakož i tvorbou proporcionálních Compliance programů zabývá a náš tým erudovaných odborníků je plně ochoten a připraven poskytnout Vám v těchto oblastech právní služby na co možná nejvyšší úrovni.

Obrazek1

V Praze dne 9. září 2019                                      Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

                                                                                   Mgr. Adam Silovský, advokát

                                                                                  

                                                                                  

 

MY VŠICHNI SPROSTÍ PODEZŘELÍ

Velmi otevřený rozhovor s Ivanem Langerem, partnerem advokátní kanceláře Pečený, Fučík, Langer. O trestní odpovědnosti právnických osob a vzrůstající zvůli státu.

Rozhovor byl publikován v časopise Be the Best, který patří do portfolia vydavatelství COT media.

Co odhalilo GDPR?

Že Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále také jen “GDPR”) vstoupilo v účinnost dne 25.5.2018, není již žádnou novinkou. Málokdo však ví, jaké změny po tomto datu v praxi skutečně nastaly, jakých prohřešků a nepřesností se správci osobních údajů dopouštěly a nadále někteří dopouští.

Práva subjektu údajů ve světle GDPR aneb správce, bojíš se?

Dnes, 25. května 2018, se stává účinné toliko diskutované a mnohdy obávané Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů, dále také jen „nařízení“).

Počty stíhaných i odsouzených společností v ČR rostou

Již nějakou dobu se nacházíme v roce 2018, a je tak nejvyšší čas zrekapitulovat, jaký vliv a skutečný význam měla novela zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, provedená zákonem č. 183/2016. Jelikož účinnost této novely, jež podstatným způsobem rozšířila počet skutkových podstat trestných činů přičitatelných právnickým osobám, je datována ke konci roku 2016, tak právě rok 2017 nám mohl naznačit, zda tato změna vedla k opravdovému zvýšení rizika možného postihu právnických osob.

GDPR a pověřenec v podmínkách obcí

Ministerstvo vnitra ČR v minulém měsíci vydalo Metodické doporučení k činnosti obcí k organizačně-technickému zabezpečení funkce pověřence pro ochranu osobních údajů podle obecného nařízení o ochraně osobních údajů v podmínkách obcí (podle právního stavu k 10. srpnu 2017). Vzhledem k aktuálnosti tohoto tématu a skutečnosti, že obce doposud nezačaly implementovat pravidla pro jmenování pověřence, zde shrneme základní praktické informace, které toto metodické doporučení obsahuje.

„Trestní odpovědnost právnických osob ve vztahu k dotačnímu podvodu“

V současné době se v médiích stále častěji vyskytují případy související s problematikou trestného činu dotačního podvodu dle § 212 trestního zákoníku, který ve svém prvním odstavci říká: „Kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“

Změna poplatníka daně z nabytí nemovitých věcí

Právě dnes (1.11.2016) nabývá účinnosti dlouho diskutovaný a několikrát odložený zákon č. 254/2016 Sb., který mění zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí. Změna se dotkne tedy každého, kdo uvažuje či již uzavírá kupní smlouvu na nemovitost. Změna se dokonce týká i toho, kdo již takovou smlouvu uzavřel, ale zatím nepodal návrh na vklad do katastru nemovitostí! Na některé změny upozorňuje článek níže.

Copyright © 2022 PFL, advokátní kancelář, všechna práva vyhrazena