Blog | Advokátní kancelář Praha a Olomouc

Právo být offline

Digitalizace a elektronizace je dnes již běžnou součástí života. Kdy jste například naposledy platili v hotovosti? Doba se zrychluje a většina z nás zvládá držet tempo s rozšiřující se digitalizací a vnímá toto jako ulehčení každodenních povinností. Jak ale s výdobytky technologií žijí lidé, kteří si na tyto změny neumí nebo prostě jen nechtějí zvyknout?

Skupina 17 senátorů navrhla doplnění Listiny základních práv a svobod o právo být osvobozen od povinného využívání digitálních prostředků. Součástí tohoto nového práva má být zejména:

  • právo každého znát svá práva a povinnosti a vykonávat je jemu dostupným a přístupným způsobem,
  • nikdo nesmí být nucen vykonávat svá práva a povinnosti prostřednictvím elektronických sítí a uložišť nebo jiným podobným způsobem,
  • možnost hradit své závazky či dostávat výplatu v platných bankovkách a mincích.

Cílem chystané právní úpravy má být ochrana menšiny, která z různých důvodů elektronizaci či jen některé její projevy odmítá. V odůvodnění navrhovatelé novely uvádějí, že platby v hotovosti zachovávají soukromí, a že nelze nikoho nutit k využívání mobilních telefonů, internetu a platebních karet. Odůvodnění dále podporuje skutečnost, že podobnou právní úpravu přijímají další evropské státy. Například právo platit v hotovosti loni v červnu uzákonilo Slovensko.

Na tomto místě se přiznám, že nejsem zrovna „technický typ“. Nicméně většinu projevů elektronizace a digitalizace vítám, protože mi umožňuje vyřizovat věci „od stolu“ a šetří mi čas. Avšak chápu, že jsou lidé, zejména senioři, pro které je svět internetu a mobilních telefonů složitý a nedůvěryhodný. Je ovšem otázkou, zda je nutné kvůli tomuto novelizovat ústavněprávní předpisy, a naopak by nepostačil obyčejný zákon.

Toto téma mi připomnělo výuku na základních školách, kdy tempo určuje nejpomalejší žák. Není podle mého názoru úplně žádoucí, aby tempo určovali nejpomalejší. Proto si umím představit, že menšině odmítající elektronizaci bude samozřejmě umožněno vyřídit si věci na úřadech, nicméně neumím si představit, že by kupříkladu soukromí obchodníci měli uloženou povinnost přijímat platby v hotovosti, pokud chtějí přijímat pouze platby bezhotovostní. V tomto by podle mého názoru mělo platit, že kdo nepřijme takovou podmínku, nemůže si platbu hotovostí vynucovat.

Stálá komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury projednávání návrhu na doplnění Listiny základních práv a svobod nakonec přerušila. Chce nejdříve porovnat, zda a jak je navrhované právo platit v hotovosti nebo nebýt nucen k elektronickým úkonům upraveno v už platných zákonech, například v zákoně o ochraně spotřebitele. Také právní posudky, které si komise vyžádala, nedoporučili měnit Listinu základních práv a svobod.

A jaký je váš názor? Preferujete hotovostní platby, nebo platby bezhotovostní? Je pro Vás problém, pokud je možné platit pouze kartou? Vítáte možnost vyřizování občanských agent online?

JUDr. Kristýna Pavlovičová, advokátka

 

 

 

 

Bulvár vs ochrana osobnosti

Naše advokátní kancelář se v praxi často zabývá ochranou osobnostních práv. Často se jedná o ochranu osobnostních práv zcela neznámých osob, které se dostaly do hledáčku bulváru. Pokud není osoba veřejně činná, a přesto se nezaslouženě stane terčem veřejného zájmu, je v kontextu předchozí rozhodovací praxe soudů nutno toto reflektovat a považovat zásah do osobnostních práv takové osoby za intenzivnější.

Dalším poměrně častým případem je, že je zasaženo do osobnostních práv osoby, která sice je veřejně známá, nicméně o pozornost bulváru nikterak neusiluje a tato jí nikterak neprospívá. I takovými případy se již v minulosti zabývaly mnohokrát soudy. Ústavní soud k tomuto například v nálezu ze dne 15.03.2005, sp. zn.  I. ÚS 367/03, konstatoval, že „osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané.“

Nejvyšší soud České republiky se ve svém rozsudku ze dne 31.01.2024, č.j. 25 Cdo 3332/2022-685, zabýval ale poměrně nestandardním případem, kdy se ochrany osobnosti domáhala osoba, která pozornost bulváru vůči své osobě aktivně přiživovala. Nejvyšší soud v tomto rozsudku dovodil, že v případech, kdy dochází ke střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti, je předchozí chování dotčené osoby významným kritériem, které může mít vliv na přiznání náhrady za zásah do osobnostních práv, resp. na výši této náhrady.

Konkrétně k tomuto Nejvyšší soud uvedl: „Sama publikovala řadu podrobností ze svého soukromí, záměrně mediální případy vyvolávala nebo přiživovala a chovala se kontroverzním způsobem, aby k sobě přilákala pozornost. Nesnažila se tímto způsobem vyvolat debatu o otázkách veřejného zájmu, nýbrž sledovala především vlastní prospěch, ať finanční, tak reputační. I když to samo o sobě zpravidla nestačí pro úplné odepření ochrany před případným zásahem do osobnostních práv, byl-li by formou či obsahem nepřiměřený, je na druhou stranu míra naplnění tohoto kritéria významným argumentem ve prospěch svobody projevu dovolatelky a potažmo i pro stanovení výše náhrady za ta mediální sdělení, která už míru oprávněnosti překročila.“   

Nejvyšší soud tedy výše uvedeným rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí soudů obecných soudů, kterým byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, a vrátil věc k dalšímu řízení, kde budou muset obecné soudy při vyměření výše náhrady nemajetkové újmy zohlednit, že žalobkyně šla bulvární pozornosti vstříc.

Zcela se ztotožňuji s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Závěry z citovaného rozsudku se mi jeví jako zcela logické, neboť vyvolává-li někdo úmyslně vůči své osobě mediální pozornost, nemůže následně za tuto pozornost požadovat náhradu za zásah do osobnostních práv. Nelze samozřejmě bezbřeze tolerovat chování bulváru, a i osoba bažící po pozornosti samozřejmě má osobnostní práva. Avšak promítnutí předchozího chování dotčené osoby ve vztahu k výpočtu náhrady nemajetkové újmy se mi jeví jako kritériem zcela spravedlivé.

JUDr. Kristýna Pavlovičová, advokát

 

 

 

Právo na eutanázii

Žalobce žalobou podanou v roce 2018 požadoval možnost dobrovolného ukončení života, přičemž odvozoval svůj nárok na dobrovolné ukončení života z Listiny základních práv a svobod s argumentací, že právo na zachování lidské důstojnosti zahrnuje i právo na důstojnou smrt. Domáhal se (na základě jeho výslovné a dobrovolné žádosti) podání smrtícího prostředku lékařem, jehož účelem bude ukončení jeho života. Muž uváděl, že dál nechce žít, a to mimo jiné kvůli svému zdravotnímu stavu, bolestem a nedobré prognóze. Nejvyšší soud nedávno zamítl dovolání tohoto muže se závěrem, že stát by měl chránit hodnotu života jednotlivce i proti vůli jeho samotného, když pouhým odkazem na Listinu základních práv a svobod není možné povolit eutanázii.

Předmětné rozhodnutí v plném rozsahu koresponduje s aktuální právní úpravou v České republice, která úmyslné usmrcení jiné osoby hodnotí jako trestněprávní jednání, ať už přísnější právní kvalifikací, tj. trestným činem vraždy s vyšší trestní sazbou, případně jako trestní čin zabití, u něhož je pachatel jednající v silném rozrušení (např. z jiného omluvitelného hnutí mysli) ohrožen mírnější trestní sazbou. V roce 2004 byl dokonce Poslaneckou sněmovnou přijat návrh novely trestního zákona č. 140/1961 Sb., zakotvující skutkovou podstatu nového trestného činu „usmrcení na žádost“ s mírnějším trestním postihem. V roce 2006 byl ovšem tento návrh zamítnut Senátem.

Právo na život představuje základní právo zakotvené v Listině základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), a to konkrétně v čl. 6 LZPS. V čem lze do jisté míry pochopit shora popsanou argumentaci žalobce je právě čl. 6 odst. 4 LZPS, podle kterého porušením práv není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Listina základních práv a svobod do budoucna umožňuje přijetí zákona o eutanázii, resp. zákona o důstojné smrti, jak se o jeho prosazení zatím neúspěšně pokoušelo mnoho předkladatelů, nicméně aktuálně takovýto zákon v našem právním řádu absentuje, a ještě zřejmě dlouho absentovat bude.

Důvodů, proč k přijetí zákona o důstojné smrti dosud nedošlo, je celá řada. Od formulačních nepřesností a vůbec samotného vymezení okruhu osob, které by splňovaly zákonné podmínky pro tzv. aktivní eutanázii za součinnosti lékaře, přes vymezení odpovědnosti lékaře v případě překročení podmínek zákona až po samotnou fázi přezkumu zamýšleného postupu případnou komisí zřízenou ministerstvem.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu plně koresponduje i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

Zmínit lze např. poměrně známé rozhodnutí Pretty vs. Spojené království (ze dne 29.4.2002):

Paní Diane Pretty ve 43 letech onemocněla progresivním neurodegenerativním onemocněním motorických buněk v CNS spojeným s postupným ochabováním svalů nejen končetin. Žádná léčba není schopna rozvoji onemocnění zabránit, když ke smrti dochází v důsledku slabosti dýchacích svalů, svalů kontrolujících mluvení a polykání a pneumonii. V době rozhodování ESLP byla stěžovatelka ochrnuta od krku dolů, vyživována hadičkou, bez schopnosti srozumitelně mluvit, ale intelekt a schopnost rozhodování zůstaly nedotčeny. Pomalé umírání je spojené se ztrátou důstojnosti, proto se obrátila na soud se žádostí, aby jí bylo umožněno kontrolovat, jak a kdy zemře.

Ve Spojeném království je sebevražda legální, ale bez pomoci druhé osoby (manžela pacientky), který by byl trestně odpovědný za pomoc k sebevraždě, by ji pacientka nemohla vykonat. Advokát pacientky proto požádal prokuraturu o záruku, že manžel pacientky nebude stíhán, pokud jí bude nápomocen. Prokuratura a soudy všech stupňů toto odmítly.

Stěžovatelka se proto obrátila na ESLP a tvrdila, že byla diskriminována v užívání práv tím, že vnitrostátní právo dovoluje tělesně nepostiženým osobám, aby spáchaly sebevraždu, avšak tělesně neschopné osobě brání, aby při spáchání sebevraždy přijala pomoc.

Podle Čl. 2 Úmluvy: Právo každého na život je chráněno zákonem. Nelze jej ovšem podle závěru ESLP vykládat jako právo zemřít, tj. právo zvolit si smrt spíše než život. Tento článek Úmluvy tedy podle ESLP porušen nebyl.

Podle Čl. 14 Úmluvy: Užívání práv a svobod musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa…. Ani porušení tohoto článku Úmluvy dle ESLP shledáno nebylo. Zakotvení výjimky pro osoby nezpůsobilé samy spáchat sebevraždu by závažně podkopalo ochranu života a zvýšilo riziko zneužití.

V rozhodnutí Lambert vs. Francie (ze dne 5.6.2015) pak ale ESLP došel k závěru, že účelem ukončení umělé výživy není usmrtit pacienta, nýbrž pouze ponechání volného prostoru samotné nemoci, která bude příčinou smrti. Ukončení vyživování proto nelze považovat za ,,úmyslné zbavení života“ ve smyslu čl. 2 Úmluvy.  V oblasti procesu rozhodování o ukončení umělé výživy dle ESLP tak státy mají prostor pro uvážení a je tedy na vnitrostátní legislativě, zda problematiku upraví či nikoli, popř. jakým způsobem.

Etický kodex ČLK a Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 týkající se péče o pacienty v terminálním stádiu nemoci, stanovují, že eutanázie a asistovaná sebevražda jsou nepřípustné a trestné, ve shodě s citovanými závěry obou rozhodnutí ESLP.

Dle § 2 odst. 7 Etického kodexu ale platí, že lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu.

Doporučení představenstva ČLK je udržovat život, nikoli prodlužovat umírání. Zahájení nebo pokračování jakéhokoliv léčebného postupu, který není odborně odůvodněný, kde neexistuje racionální předpoklad jeho příznivého účinku na celkový průběh onemocnění a kde rizika komplikací, strádání, útrap a bolesti převažují nad reálným klinickým přínosem zvoleného postupu, je v rozporu s etickými principy medicíny a Chartou práv umírajících.

Ze všech důvodů popsaných výše proto není závěr Nejvyššího soudu, který zamítl dovolání muže, jenž se domáhal eutanazie v ČR, nijak překvapivým a nezbývá než čekat na zákonnou úpravu eutanazie.

Mgr. Michaela Lukášová Brynecká, advokátka

Má cyklista povinnost využít cyklostezku?

 

Nejvyšší správní soud se v rámci svého rozsudku uveřejněného pod č.j. 4 As 102/2023-25 zabýval problematikou, která byla poměrně často předmětem sváru mezi „automobilisty“ a „cyklisty“. Nyní je již vše jasné.

Nejvyšší správní soud posuzoval, zda cyklista může jet po silnici i v místech, kde je souběžně s vozovkou (resp. silniční pozemní komunikací) vedena stezka pro chodce a cyklisty. Konkrétním meritem věci bylo uložení pokuty mladistvému cyklistovi, který nevyužil stezku pro chodce a cyklisty, čímž měl porušit povinnosti uložené mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích.

Stíhaný cyklista se v rámci své kasační stížnosti bránil mimo jiné argumentačně tak, že objížděl překážku (ženu se psem na dlouhém vodíku, kdy se nedalo předpokládat, jakým způsobem pes zareaguje), a dále tím, že se nacházel na komunikaci, která nebyla opatřena dopravní značkou, jenž by vjezd cyklistům zakazovala. Stěžovatel byl tak přesvědčen, že jeho jednání neneslo znaky přestupku.

Nejvyšší správní soud stížnosti daného cyklisty zcela vyhověl, když konstatoval, že: „Není-li pozemní komunikace označena dopravní značkou Zákaz vjezdu jízdních kol, může ji cyklista využít i za situace, kdy se v blízkosti nachází stezka pro chodce a cyklisty. Dle názoru soudu totiž ze zákona o silničním provozu nevyplývá povinnost pro cyklisty zůstat za všech okolností na vyznačené stezce pro cyklisty a chodce“.

Výše zmíněný názor Nejvyššího správního soudu podporuji, jelikož cyklisté jsou plnohodnotnými účastníky silničního provozu, nikoli pouze účastníky trpěnými, které je třeba z pozemních komunikací vymístit. Je potřeba zmínit, že i samotné používání stezky pro chodce a cyklisty je spojeno s určitými riziky. V mnoha případech se totiž jedná o komunikace hojně užívané chodci, kde hrozí zvýšené riziko kolize chodců a cyklistů, a to i v případě stezky dělené. Považuji proto za zcela žádoucí, aby samotní cyklisté měli možnost volby podle konkrétních místních podmínek, stavu komunikace, frekvence provozu, rychlosti jízdy apod., zda použijí stezku pro chodce a cyklisty, nebo pozemní silniční komunikaci spolu s auty. Cyklista je plnoprávným účastníkem silničního provozu a náleží mu tak veškerá práva a povinnosti z toho vyplývající. Je pak na příslušných orgánech, aby vyhodnotili, zda daná komunikace neumožňuje bezpečné soužití cyklisty a automobilů a cyklistům vjezd na takovou komunikaci případně výslovně zakázali.

Na druhou stranu i cyklista, jakožto plnohodnotný účastník silničního provozu, si musí počínat ohleduplně s dostatečnou mírou předvídavosti tak, aby byl schopen vyhodnotit nejen bezpečnost své jízdy, ale i to, co svou jízdou může způsobit ostatním – chodcům nebo automobilům.

                                                                        Mgr. Adam Silovský, advokát

Realitní kancelář a smluvní pokuta

V oblasti realitního obchodu se často setkáváme s různými formami smluv, které upravují práva a povinnosti mezi zájemcem o koupi nemovitosti a realitní kanceláří. Mezi tyto smlouvy patří také tzv. realitní smlouvy, které mohou být základem pro následný prodej nebo pronájem nemovitosti. Nedávno se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil k otázce, zda může realitní kancelář požadovat po zájemci o koupi nemovitosti smluvní pokutu v případě, že nedojde k uzavření realitní smlouvy s prodávajícím (resp. například kupní či nájemní smlouvy).

Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20.06.2023, pod č. j. 33 Cdo 1507/2022-115, zamítl dovolání žalované společnosti, jako realitního zprostředkovatele, který uzavřel tzv. rezervační smlouvu s prodávajícím a se zájemci o koupi nemovitosti. I přes vážný zájem zájemce k uzavření kupní smlouvy s prodávajícím nakonec nedošlo, neboť realitní kancelář nezajistila zápis předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí a nevyřešila problém s chybějícími přípojkami a s přístupovou cestou.

Zájemci se následně u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhali vrácení rezervačního poplatku, neboť realitní kancelář si rezervační poplatek ponechala jako smluvní pokutu za to, že nedošlo k uzavření smlouvy.

V rozhodnutí Nejvyšší soud ČR objasňuje, že požadování smluvní pokuty ze strany realitní kanceláře za nedodržení smluvního závazku uzavřít realitní smlouvu není v souladu s platnými právními předpisy. Realitní kancelář může požadovat provizi za úspěšné zprostředkování, avšak nemůže žádat smluvní pokutu za neuzavření realitní smlouvy.

Nejvyšší soud ČR se především zabýval otázkou, zda zákon o realitním zprostředkování dopadá na trojstrannou rezervační smlouvu a dospěl k názoru, že posuzovaná smlouva je smlouvou o realitním zprostředkování a podléhá úpravě předmětného zákona, a to včetně ustanovení § 14, podle něhož „nelze uložit zájemci, který je spotřebitelem, povinnost uzavřít realitní smlouvu nebo smlouvu o uzavření budoucí realitní smlouvy“. Nejvyšší soud ČR tak zdůrazňuje, že smluvní pokuta může být sjednána pouze pro osoby ve vzájemném postavení věřitele a dlužníka hlavního závazku; jinak řečeno k uzavření budoucí smlouvy se mohou zavázat pouze účastníci smlouvy, která má být v budoucnu uzavřena.

Dalším důležitým aspektem rozhodnutí je potvrzení práva zájemce na svobodné rozhodnutí o uzavření smlouvy. Nejvyšší soud ČR klade důraz na svobodu volby a práva zájemce rozhodnout se nedokončit transakci. Soud poznamenal, že dotyčné ustanovení je reakcí zákonodárce na praxi realitních zprostředkovatelů, kteří se obdobné povinnosti snaží ve smlouvách uvádět, přestože to odporuje povaze zprostředkovatelských smluv.  

V Praze dne 21. 12. 2023

                                                                       Mgr. Adam Silovský, advokát

Omluva Ministerstva spravedlnosti

Dovolujeme si sdílet, že Ministerstvo spravedlnosti dne 20.09.2023 zveřejnilo na webu justice.cz omluvu Ing. Martinu Dvořákovi za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, ve které se Ing. Martinu Dvořákovi  omlouvá za nezákonné trestní stíhání a za nemajetkovou újmu, která mu nezákonným trestním stíháním vznikla a za těžko odčinitelné následky, ke kterým v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo v jeho osobním, profesním a společenském životě.

Jsme potěšeni, že se naší advokátní kanceláři podařilo zajistit pro Ing. Martina Dvořáka morální satisfakci za nezákonný postup OČTŘ, a že ze strany Ministerstva spravedlnosti došlo k uznání, že v důsledku tohoto nezákonného postupu vznikly našemu klientovi těžko odčinitelné následky. Celý text omluvy ministerstva je uveřejněn zde: https://justice.cz/?clanek=omluva-ing-martinu-dvorakovi

„Některé zásadní změny zákoníku práce“

Dne 1.10.2023 vstoupila v účinnost velmi diskutovaná novela zákoníku práce a některých dalších zákonů uveřejněná pod číslem zákona 281/2023 Sb. Tato novela významným způsobem posiluje práva zaměstnanců, zjednodušuje administrativní proces doručování některých dokumentů (písemností) uzavíraných mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, reguluje tzv. home-office a upravuje mnoho dalších věcí.

Práce na dálku – „home-office“

Mnoho zaměstnavatelů od doby covidových opatření začalo častěji využívat tzv. home-office, Nyní ji zákoník práce právně umožňuje na základě písemné dohody uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Práce na dálku může být též písemně nařízena, ovšem jen na základě opatření orgánu veřejné moci a pouze na nezbytně nutnou dobu za předpokladu, že to povaha vykonávané práce bude umožňovat, a že místo výkonu práce na dálku bude pro výkon práce způsobilé.

Novela zákoníku práce v této oblasti upravuje i výpovědní dobu dohod o práci na dálku, která bude činit standardně 15 dnů, když bude mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem možné dohodnout i jinou dobu za předpokladu, že tato výpovědní doba bude pro obě zúčastněné strany stejná. Zajímavostí pak je to, že novela počítá s variantou, že se strany mohou dohodnout na tom, že závazek z dohody nemůže vypovědět ani jedna z nich.

S výkonem práce na dálku pak novela řeší i úhradu nákladů, jenž zaměstnanci s prací na dálkou vzniknou, kdy se bude jednat zejména o náklady zvýšených energií v domácnosti daného zaměstnance. Zaměstnanci budou propláceny náklady ve výši, kterou náležitě prokáže nebo v podobě tzv. paušální částky, jenž bude mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem předem opět písemně sjednána. Novela rovněž počítá s tím, že může být mezi stranami dohodnuto, že zaměstnanci tato náhrada za práci na dálku nepřísluší.

Dohody o pracích konaných mimo hlavní pracovní poměr

Nejvíce rozebíranou oblastí novely pak je jistě úprava práv a povinností „zaměstnanců“ vykonávajících pracovní poměr na základě dohod o pracovní činnosti či dohod o provedení práce (tzv.“dohodáři“).

Nejzásadnější změnou této úpravy je nové právo zaměstnanců na placenou dovolenou, jejíž výměra bude stanovena na základě fiktivní týdenní pracovní doby v délce předpokládaných 20 hodin. Úprava dovolené u tzv. „dohodářů“ nabude účinnosti až od 1.1.2024.

Dalším posílením práv zaměstnanců v této oblasti bude rovněž právo na volno z důvodů všech přípustných překážek v práci na straně zaměstnance (např. pro návštěvu lékaře). Náhrada odměny za práci jim však příslušet nebude, ledaže se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnou jinak. Tyto překážky v práci však bude zaměstnavatel povinen započítávat do pracovní doby pro účely výpočtu zmíněné dovolené.

Dohodářům pak bude dále příslušet též nárok na příplatky za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí či za práci o víkendu. Novela dále počítá s tím, že i tito zaměstnanci budou muset být ze strany zaměstnavatele seznámeni s rozvrhem své pracovní doby alespoň 3 dny před začátkem směny, pokud se obě strany nedohodnou jinak.

Zaměstnanci pracující na „dohody“ pak budou mít taktéž možnost požádat zaměstnavatele o sjednání hlavního pracovního poměru, kdy na tuto žádost bude muset zaměstnavatel adekvátně reagovat a poskytnout takto žádajícímu dohodáři písemnou odpověď.

S ohledem na shora uvedené je zcela zřejmé, že zákonodárce se dohody o pracích konaných mimo hlavní pracovní poměr snaží postavit na roveň hlavnímu pracovnímu poměru. Praxe však okamžitě ukazuje, že zaměstnavatelé ztrácí zájem o dohodáře, neboť se jim ekonomicky přestávají vyplácet.

Elektronické doručování písemností

Novela zákoníku práce zužuje seznam důležitých pracovněprávních dokumentů (písemnosti rozdělené v § 334 ZP), díky čemuž bude možné některé z nich doručovat bez splnění dosavadních striktních pravidel. Nadále tak zůstávají striktní pravidla pro doručování pouze výpovědi, okamžitého zrušení pracovního poměru, zrušení ve zkušební době a dalších písemností týkajících se skončení pracovního poměru nebo právních vztahů založených právě dohodou o provedení práce nebo dohodnou o pracovní činnosti, mzdových a platových výměr, aj.

Doručování písemností (vč. shora uvedených) pak bude možné prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, kdy v nejčastějších případech půjde o e-mailové zprávy či datové schránky. Elektronické doručování písemností zaměstnanci bude ovšem možné pouze za předpokladu, že k tomu zaměstnanec udělí svůj výslovný souhlas v samostatném písemném prohlášení, ve kterém zároveň zaměstnavateli sdělí svou elektronickou adresu pro účely doručování, která není v dispozici zaměstnavatele, tedy typicky svůj soukromý e-mail.

Na místo povinného potvrzení zaměstnancem o doručení takovéto písemnosti prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací je nově stanovena fikce pro doručení, jenž nastane uplynutím 15 dnů od dodání těchto dokumentů. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že fikce doručení u datových zpráva nastává již 10 dnem ode dne dodání zprávy do datové schránky. Tímto způsobem se pak písemnosti považují za doručené.

Rodičovská dovolená

Další významnou změnu přináší novela v oblasti rodičovské dovolené, kdy nově budou zaměstnanci povinni podat písemnou žádost o rodičovskou dovolenou alespoň ve lhůtě 30 dnů před jejím nástupem s tím, že taková žádost bude muset nově obsahovat též i informaci o době trvání rodičovské dovolené.

Přesčasy ve zdravotnictví

Dohodnutá práce přesčas zaměstnanců ve zdravotnictví nově nesmí přesáhnout v průměru 8 hodin týdně a v případě zaměstnanců záchranné služby v průměru 12 hodin týdně v období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. K další dohodnuté práci přesčas nemůže být zaměstnanec nucen a nesmí být tímto vystaven jakékoliv újmě, pokud ji odmítne vykonávat.

Nepřetržitý odpočinek v týdnu

S účinností od 1.1.2024 bude zaměstnanci náležet v rámci týdne nepřetržitý odpočinek v trvání alespoň 24 hodin, spolu s nepřetržitým denním odpočinkem v rozsahu alespoň 11 hodin, tedy v souhrnu nepřetržitý odpočinek v rozsahu 35 hodin. Nepřetržitý odpočinek v týdnu pak nesmí činit u mladistvého zaměstnance (mladší 18-ti let) méně než 48 hodin. Takto stanovený odpočinek se musí opakovat v sedmidenních obdobích a nemůže být shromažďován tak, že by si zaměstnanec mohl nahromadit více volna a vyčerpat si jej najednou, např. až za tři týdny.

Další dílčí změny zaváděné novelou

Do novely zákoníku práce byla dále včleněna povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o určitých skutečnostech souvisejících s obsahem pracovního poměru nejpozději do 7 dnů od vzniku pracovního poměru, případně o změnách obsahu pracovního poměru nejpozději v den účinnosti těchto změn.

V případě, že k informování dojde prostřednictvím elektronické sítě (jak jest uvedeno shora), musí být tato informace zaměstnanci přístupná a zaměstnanec musí mít možnost si ji uložit nebo vytisknout. K tomu se pak rovněž váže povinnost zaměstnavatele uchovat si průkazný doklad o předání takovéto informace zaměstnanci.

Zaměstnavatelé budou muset dále např. písemně zdůvodňovat, proč nevyhověli žádostem o kratší pracovní dobu, kterou bude možné nově sjednat mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pouze písemně.

Novela zákoníku přináší celou řadu změn, často i velmi významných. I pokud se zdržíme hodnocení úrovně a smyslu těchto změn, nelze než však kritizovat účinnost zákona od 1.10.2023, tedy pouhých dvanáct dnů poté, co zákon vstoupil v platnost (19. září 2023).

Mgr. Adam Silovský, advokát

Mohou se kamiony předjíždět na dálnici?

V provozu na dálnici je zcela běžnou situací, kdy se vzájemně předjíždějí nadlimitní vozidla, typicky kamiony. Nejvyšší povolená rychlost nadlimitních vozidel činí na dálnici ve smyslu ust. § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen jako „zákon o silničním provozu“) 80 kilometrů za hodinu. Rozdíl mezi rychlostmi předjíždějících se nadlimitních vozidel zpravidla činí jednotky kilometrů v hodině. Předjíždějícím nadlimitním vozidlem dochází k blokaci levého jízdního pruhu, když za předjíždějícím nadlimitním vozidlem jsou osobní vozidla nucena zpomalit. Primárním účelem dálnice má být rychlý a bezpečný přesun motorových vozidel, přičemž předjíždění nadlimitními vozidly tento primární účel dálnic narušuje.

Z tohoto důvodu zákonodárce zavedl ust. § 36 odst. 4 zákona o silničním provozu, které stanoví, že: „Řidič nákladního automobilu o celkové hmotnosti převyšující 3 500 kg a řidič jízdní soupravy, jejíž celková délka přesahuje 7 m, nesmí předjíždět jiné vozidlo, pokud k jeho předjetí nemá dostatečnou rychlost, takže by omezil v jízdě ostatní vozidla svou výrazně nižší rychlostí jízdy.

Výkladem citovaného ustanovení se v rozsudku ze dne 30.11.2022, č.j. 2 As 51/2021-39, zabýval Nejvyšší správní soud. Nejvyššímu správnímu soudu byla v této věci předložena kasační stížnost stěžovatele – řidiče nadlimitního vozidla, který mj. argumentoval, že po řidičích nadlimitního vozidla není možné spravedlivě požadovat, aby odhadovali rychlost vozidel jedoucích za nimi ve vzdálenosti stovek metrů. Současně stěžovatel k výkladu shora citovaného ustanovení uváděl, že zákonodárce musel počítat se zákonným omezením rychlosti nadlimitních vozidel na rychlost 80 kilometrů v hodině, což je výrazně nižší rychlost než 130 kilometrů v hodině, která je stanovena osobním automobilům, a proto se pojem výrazně nižší rychlost musí vztahovat k maximální povolené rychlosti nadlimitních vozidel, jinak by nadlimitní vozidla fakticky nemohla na dálnicích předjíždět.

Nejvyšší správní soud však této argumentaci stěžovatele nepřisvědčil, když naopak s odkazem na názor prvostupňového soudu konstatoval, že z citovaného ustanovení vyplývá, že řidič nadlimitního vozidla má zpravidla zákaz předjíždět. Výjimku z tohoto zákazu pak tvoří situace, kdy řidič nadlimitního vozidla přistoupí k provedení předjížděcího manévru v dostatečně rychlosti, tj. tak, aby neomezil ostatní vozidla. Dostatečnou rychlost není možné obecně určit, když tato je dána konkrétními podmínkami provozu v daném místě a čase. Řidič nadlimitního vozidla musí postupovat tak, aby předjíždění realizoval v dostatečné rychlosti tak, aby se stihl zařadit zpět do pravého pruhu dříve, než jej dostihne nejbližší jedoucí vozidlo v pruhu levém.

Nejvyšší správní soud sice uznává, že takový výklad citovaného ustanovení výrazně omezuje možnost předjíždění nadlimitními vozidly, avšak podle názoru Nejvyššího správního soudu je takový výklad zcela v souladu s úmysly zákonodárce, a není tedy protiústavní. Nejvyšší správní soud k tomuto poukazuje, že předjížděním mezi nadlimitními vozidly jejich řidiči dosáhnou s ohledem na nízké rychlostní rozdíly toliko marginální úspory času.

Nejvyšší správní soud tedy jinými slovy uvádí, že zavedením citovaného ustanovení zákonodárce fakticky docílil toho, že nadlimitní vozidla mají až na výjimky na dálnici zákaz předjíždět. Tento záměr zákonodárce pak nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu hodnotit.

Se závěry Nejvyššího správního soudu se v tomto případě zcela ztotožňuji. Mám za to, že v důsledku předjíždění nadlimitními vozidly dochází nejen ke snižování plynulosti provozu na dálnicích, ale současně i ke snížení bezpečnosti ostatních vozidel, a to zejména v situacích, kdy se řidič nadlimitního vozidla rozhodně prudce provést předjížděcí manévr a omezí vozidla jedoucí v levém pruhu, které následně prudce dobržďují do kolony.

S ohledem na výše uvedené, jakož i s ohledem na primární účely dálniční sítě, jednoznačně kvituji vůli zákonodárce, která směřuje k omezení možnosti předjíždění nadlimitními vozidly. Ostatně pro výjimečné případy je i pro nadlimitní vozidla stanovena výjimka. 

JUDr. Kristýna Pavlovičová, advokátka

Je možno si pořídit Ferrari za účelem podnikání a odpočtu DPH?

Nejvyšší správní soud se nedávno zabýval zajímavou otázkou související s nákupem luxusního automobilu akciovou společností v souvislosti s odpočtem DPH. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu předcházela skutečnost, že správce daně neuznal nárok na odpočet daně z důvodu, že akciová společnost nebyla schopna věrohodně prokázat, za jakým účelem si luxusní automobil Ferrari 430 Scuderia pořídila.

Akciová společnost u správce daně neuspěla s tvrzením, že se jedná o investiční majetek s možností jeho zhodnocení budoucím prodejem za vyšší cenu ani s tvrzením, že automobil používá ke své ekonomické činnosti, když Ferrari krátkodobě pronajímá za účelem tzv. zážitkových jízd. Tato svá tvrzení však nebyla schopna nijak prokázat. Akciové společnosti bylo správcem daně navíc vytýkáno, že její tvrzení si vzájemně protiřečí, když investiční automobil by neměl být používán pro krátkodobé pronájmy za účelem zážitkových jízd, jelikož se tímto vozidlo zvýšeně opotřebovává a výrazně roste riziko jeho poškození, což jsou aspekty, které snižují cenu vozidla při jeho dalším prodeji.

Akciová společnost se následně bránila u NSS kasační stížností, kdy svůj nesouhlas s rozhodnutím správce daně odůvodnila taktéž odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie (SDEU) ve věci C-153/11, Klub OOD, který již v minulosti zkonstatoval, že není povinností ihned po pořízení investičního majetku prokazovat jeho použití pro ekonomické účely.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost akciové společnosti považoval za nedůvodnou, když své rozhodnutí odůvodnil tak, že bylo povinností akciové společnosti na výzvu správce daně jednoznačně a hodnověrně prokázat, k jaké ekonomické činnosti mělo předmětné vozidlo sloužit. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s výše uvedeným rozhodnutím SDEU v tom smyslu, že odpočet DPH není vázán na neprodlené užití majetku k podnikatelským účelům. Jinak řečeno by Nejvyšší správní soud byl zřejmě schopen akceptovat tvrzení akciové společnosti, že se jedná o investici bez nutnosti okamžitého prodeje tohoto majetku, pokud by současně neuváděla protichůdné tvrzení o používání vozidla za účelem krátkodobých pronájmů. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „situaci v posuzovaném případě je tedy třeba odlišit od situace, v níž by žalobkyně konzistentně tvrdila, že automobil aktuálně ke krátkodobým pronájmům nabízen není, popř. zatím k žádnému nedošlo.“

Domnívám se, že daňový subjekt je i ve světle tohoto rozhodnutí NSS nadále oprávněn pořídit si luxusní vozidlo za účelem svého ekonomického využití, ale musí být připraven jednoznačně, věrohodně a konkrétně obhájit toto ekonomické využití, ať už se jedná o faktické používání vozidla za účelem podnikání nebo o investiční záměr, kdy faktické zhodnocení vozidla bude možné prokázat např. znaleckými posudky, inzeráty, z nichž vyplývá, že cena určitých vozů v čase roste spolu s důkazy, že konkrétní vozidlo není ve skutečnosti používáno k běžnému ježdění a tak vlastně opotřebováváno.

Vypadá to však, že již nebude možno si odečíst celé DPH z ceny těchto luxusních vozů. V rámci vládního konsolidačního balíčku se totiž navrhuje, že finanční hranicí pro firemní auta budou dva miliony korun. Tedy pro odpočet DPH půjde použít jen první dva miliony z pořizovací ceny auta.

Zajímavost na závěr - v roce 2020 bylo 96 ze 101 nově registrovaných Ferrari v Česku registrováno na firmu????

 

Mgr. Julie Poklopová, advokátka

Změna moderace smluvní pokuty

Začátkem tohoto roku se velký senát Nejvyššího soudu České republiky odklonil od své dosavadní a ustálené rozhodovací praxe ohledně posuzování přiměřenosti (výše) smluvní pokuty a její moderace v novém rozhodnutí uveřejněném pod sp. zn. 31 Cdo 2273/2022.

Předmětná právní věta zní: „Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.“

Zmiňované rozhodnutí lze považovat za přelomové. Ve své předchozí rozhodovací praxi soudy zkoumaly především okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty. Dosavadní judikatura dávala stranám jednoznačný a jednoduchý návod, jak si smluvní pokutu sjednat platně, tak aby nebyla později soudem zmoderována. Předchozí praxe stanovila přiměřenou výši sazby smluvní pokuty v rozmezí od 0,1% do 0,3%. Někdy byla „připuštěna“ i smluvní pokuta ve výši sazby 0,5% z dlužné částky denně. To však už nadále platit nebude.

Soudy budou nově při moderaci podle § 2051 o. z., postupovat tzv. tříkrokovým postupem. Soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Následovně soud přezkoumá všechny okolnosti případu, přičemž zhodnotí všechny okolnosti známé již při jejím sjednání, jakož i okolnosti existující při samotném porušení povinnosti a okolnosti nastalé po předmětném porušení smlouvy. Nakonec soud zhodnotí, zda je výše smluvní pokuty přiměřená vzhledem k její funkci a významu.

Dospěje-li soud k závěru, že je mezi ujednanou částkou a skutečnou újmou velká disparita, může smluvní pokutu redukovat na přiměřenou výši, ačkoliv se výše původně sjednané smluvní pokuty mohla zdát přiměřenou. Pokud soud potvrdí, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu objasnit rozsah následků porušení smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit.

Smluvní pokuta má mít primárně preventivní funkci a vytvářet dostačující tlak na dlužníka, aby smluvní povinnosti dostál, respektive jí neporušil. Dále má plnit funkci paušalizační (nahrazovat případně náhradu škody) a funkci sankční. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tyto funkce značně oslabuje.

Z celkem jednoduchých soudních řízení, jenž byly v rámci dosavadní praxe zaměřeny „pouze“ na to, zda smluvní pokuta nepřekračuje judikaturou vymezenou výši, se tak může stát rozsáhlý proces zatížený značným břemenem důkazním. Z jednoduchého řízení o nezaplacenou fakturu zajištěnou smluvní pokutou se při obratně vedeném řízené ze strany dlužníka stane říení s rozsáhlým dokazovaním ohledně funkce smluvní pokuty, okolností případu při sjednání pokuty, okolností při porušení povinnosti a okolností nastalých po předmětném porušení. Pro věřitele bude mnohdy výhodnější smluvní pokutu vůbec nežalovat. Navíc nová praxe navyšuje pravděpodobnost vzniku procesních vad a následných rušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolávacím.

Vyjadřujeme proto značné rozpaky nad tímto judikátem. Jaký má smysl měnit něco, co desítky let dobře funguje?


JUDr. Adam Silovský, advokát
Mail: silovsky@akpeceny.cz

Zákon o ochraně oznamovatelů - WHISTLEBLOWING

Dnem 1.8.2023 vstoupí v účinnost dlouhou dobu diskutovaný zákon č. 171/2023 Sb., zákon o ochraně oznamovatelů. Tento zákon je širší veřejnosti znám pod pojmem „WHISTLEBLOWING“, což ve své podstatě znamená oznámení osoby (typicky zaměstnance, avšak mohou to být též i osoby, jejichž výkon práv a povinností vyplývá ze smlouvy na poskytování dodávek, služeb, stavebních prací nebo jiného dohodnutého plnění) o možném protiprávním jednání, k němuž došlo nebo má dojít u osoby, pro níž oznamovatel, byť zprostředkovaně, vykonával nebo vykonává práci nebo jinou obdobnou činnost (ve většině případů pak půjde typicky o zaměstnavatele).

Zaměstnanci tak budou mít specifickou zákonnou možnost hlásit svému zaměstnavateli veškerá protiprávní jednání, jež ponesou zejména znaky trestného činu, ale i přestupku, za který zákon stanovuje sazbu pokuty, jejíž horní hranice dosahuje alespoň částky 100.000,- Kč.

A co tento zákon pro zaměstnavatele a další dotčené osoby (povinné subjekty) bude prakticky znamenat?

Zaměstnavatelé zaměstnávající více než 50 zaměstnanců budou muset nově zavést tzv. vnitřní oznamovací systém(zabezpečený komunikační kanál), na základě kterého budou mít zaměstnanci možnost hlásit detekovaná protiprávní jednání. Pokud má zaměstnavatel do 249 zaměstnanců (tedy zaměstnavatelé s 50 – 249 zaměstnanci), může vnitřní oznamovací systém sdílet nebo využít vnitřní oznamovací systém zavedený jiným povinným subjektem, jestliže určí příslušnou osobu, jenž bude schopna přijmout oznámení osobně nejdéle ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy o to oznamovatel požádal. Povinné subjekty zaměstnávající nejméně 50 a zároveň měně než 250 zaměstnanců mají povinnost zavést vnitřní oznamovací systému do 15.12.2023.

Zaměstnavatelé (resp. povinné subjekty) zaměstnávající 250 a více zaměstnanců budou muset zavést svůj vlastní oznamovací systém, a to nejpozději od účinnosti tohoto zákona, tj. od 1.8.2023!  

Zákon dále počítá s tím, že dotčené osoby zavádějící oznamovací systém budou muset ustanovit i tzv. „příslušnou osobu,“ která bude přijatá oznámení zpracovávat, vyhodnocovat a navrhovat nápravná opatření a přispívat k tomu, aby vůči oznamovatelům nedocházelo k odvetným opatřením (kupříkladu rozvázání pracovního poměru). Zákon před odvetnými opatřeními za podávaná oznámení bude chránit nejen samotné zaměstnance, obchodní partnery zaměstnavatelů, OSVČ, stážisty, ale též i osoby, které oznamovateli pomohou protiprávní jednání oznámit nebo odhalit. Příslušnou osobou však může být jen fyzická osoba, která je bezúhonná, zletilá a plně svéprávná. Zaměstnavatel (res. povinný subjekt) může vedením vnitřního oznamovacího systému pověřit jinou než vlastní osobu, což ho však nezbavuje odpovědnosti za plnění povinností vyplývajících z tohoto zákona.

Zákon rovněž specifikuje i přestupky za porušení tohoto zákona, kdy např. za vědomě nepravdivé oznámení hrozí fyzické osobě pokuta ve výši do 50.000,- Kč a zaměstnavateli (povinnému subjektu) za nemožnost podat oznamovatelem oznámení až do výše 1.000.000,- Kč.

Zákon taktéž počítá s tím, že oznamovatelé mohou oznámení podávat přímo u Ministerstva spravedlnosti, které již provozuje externí oznamovací systém na: https://oznamovatel.justice.cz/.

S ohledem na shora uvedené je tak zcela nepochybné, že celou řadu větších zaměstnavatelů čeká revize vnitropodnikových předpisů a opatření souvisejících se zavedením odpovídajícího vnitřního oznamovacího systému, jakož i ustanovení odpovědné osoby za přijímání a vyhodnocování přijatých oznámení. Lze zkonstatovat, že samotný „whistleblowing,“ se tak stává stěžejní součástí tzv. „compliance programů“ vyplývajících ze zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, o kterém blíže pojednáváme na webovém odkazu: https://www.pfl.cz/nase-sluzby/compliance-trestni-odpovednost-pravnickych-osob.

Jste zaměstnavatel či jiný povinný subjekt, kterého se nově dotýká povinnost zavedení vnitřního oznamovacího systému a ustanovení tzv. příslušné osoby? Obraťte se na nás! Tým Advokátní kanceláře PFL má v této oblasti díky své dlouholeté působnosti bohaté a erudované zkušenosti.

Náš tým pro Vaši společnost může v oblasti whistleblowingu zajistit zejména následující služby: 

  • právní konzultace ke stanovení rozsahu revize vnitropodnikových předpisů a opatření
  • nastavení vnitřního oznamovacího systému/programu spolu s vytvořením doprovodné vnitropodnikové předpisové soustavy
  • zajištění vedení a správu vnitřního oznamovacího systému/programu
  • edukace a školení zaměstnanců a managementu
  • plné právní zastupování v rámci správních a jiných řízeních

Mgr. Adam Silovský, advokát

Pro více informací jsme Vám k dispozici na těchto kontaktech.

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

Purkyňova 74/2, Praha 1 – Nové Město, 110 00
JUDr. Adam Silovský, advokát
Mail: silovsky@akpeceny.cz
Tel: +420  777 950 568‬

Legitimní důvody pro zákaz vstupu dětem

Nejvyšší správní soud se nedávno zabýval velmi zajímavou kasační stížností České obchodní inspekce. Česká obchodní inspekce totiž uložila provozovateli wellness hotelu (dále jen jako „provozovatel“) s nudistickou zónou pokutu za to, že zakázal ve svém zařízení pobyt dětí mladších 15 let, když uvedl v nabídkovém katalogu: „Pro Váš klid a pohodu neumožňujeme pobyt dětem mladším 15-ti let“. 

Česká obchodní inspekce shledávala v takovém opatření provozovatele hotelu diskriminaci z důvodu věku. Podle ust. § 2, odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen jako „antidiskriminační zákon“) se přímou diskriminací rozumí jednání (příp. i opomenutí), kdy je s jednou osobou zacházeno méně příznivě, než se zachází (zacházelo, nebo by se zacházelo) s jinou osobou ve srovnatelném postavení, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.

Provozovatel hotelu se udělené pokutě bránil prostřednictvím žaloby, když namítal, že smyslem jeho opatření je zajištění klidného a tichého prostředí pro hotelové hosty tak, aby byly v jeho hotelu vytvořeny podmínky pro ničím nerušenou relaxaci. Soud prvního stupně přisvědčil provozovateli hotelu, když konstatoval, že vyloučení osob mladších 15 let z ubytovacích služeb představuje přiměřený a nezbytný prostředek vedoucí k cíli v podobě zajištění klidného a tichého prostředí hotelu.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala Česká obchodní inspekce kasační stížnost, o které rozhodnul Nejvyšší správní soud tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. že opatření byla pro zajištění klidného prostředí hotelu dostatečná. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že provozovatel hotelu může zakázat vstup dětem do 15 let, pokud pro to má legitimní důvody, jedná transparentně a odpovídá to jeho obchodnímu modelu.

Navzdory tomu, že se tímto závěrem Nejvyšší správní soud výrazně odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe, zejména od rozhodnutí sp. zn. 4 As 1/2014-28, kterým Nejvyšší soud označil za nepřípustnou diskriminaci obecný zákaz vstupu dětí mladších 6 let do restaurace, já se s tímto novým závěrem Nejvyššího správního soudu musím zcela ztotožnit, a to z následujících důvodů.

Listina základních práv a svobod zakotvuje na ústavněprávní úrovni mj. právo podnikat, které je tímto zaručené každému jedinci. Výkon práva podnikání není libovolný, když podléhá celé řadě regulí. Podle mého názoru by však v právním státě nemělo docházet k zásahům do svobody podnikání, které nejsou nezbytně nutné k ochraně zákona a zájmů společnosti.

Pokud tedy někdo vystaví koncept svého podnikání na tom, že vybuduje prostředí, které je určeno pro dospělé, neměl by být podle mého názoru na podkladě antidiskriminačního zákona nucen umožnit přístup do takového zařízení i dětem. Podnikatel v tomto případě chtěl oslovit určitou klientelu a vytvořit určitý komfort, který by přítomnost osob mladších 15 let mohla narušit a zhatit tím celý podnikatelský záměr.

Z opačného úhlu pohledu je nutné konstatovat, že si lze pouze s obtížemi představit situace, kdy by mohlo být dítě mladší 15 let jakkoliv poškozeno coby spotřebitel tím, že mu není umožněn přístup do hotelu s nudistickou zónou.

Dovolím si k tomuto uzavřít, že Nejvyšší správní soud rozhodl podle mého názoru správně, když shledal na straně provozovatele hotelu legitimní důvody k zákazu pobytu dětí. Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí si dovolím konstatovat, že tímto zamezil tomu, aby došlo k nepřípustnému zásahu do práva na svobodu podnikání.

Podle mého názoru zde vůbec nelze mluvit o diskriminaci z důvodu věku, když takové opatření nikterak nesměřuje proti dětem, ale má za účel zachovat určitou povahu poskytovaných služeb a případně i děti ochránit. Předmětné opatření se mi jeví jako velmi podobné omezení přístupnosti některých filmů v kinech, kdy takové omezení také není diskriminací, ale určitou formou ochrany dětí.

Mgr. Kristýna Pavlovičová, advokátka

Úpadek společnosti Energetický holding Malina a.s.

Úpadek společnosti Energetický holding Malina a.s.

Dovolujeme si touto cestou informovat naše klienty, že dne 12.05.2023 byl zjištěn úpadek společnosti Energetický holding Malina a.s. Od dnešního dne běží lhůta pro přihlášení pohledávek věřitelů této společnosti. Následně na schůzi přihlášených věřitelů dojde k hlasování o způsobu řešení úpadku Energetického holdingu Malina a.s.

V této věci již činíme kroky k uplatnění pohledávek našich stávajících klientů. S hromadným zastoupením věřitelů v rámci insolvenčního řízení má naše advokátní kancelář bohaté zkušenosti z jiných kauz podobného rozsahu. V případě, že jste i Vy jedním z věřitelů společnosti Energetický holding Malina a.s., pak je nyní Vaší jedinou možností svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, neboť po uplynutí stanovené lhůty se již k nepřihlášeným pohledávkám nebude přihlížet.

Naše advokátní kancelář je plně připravena Vám poskytnout v této věci právní pomoc vedoucí k řádnému přihlášení Vaší pohledávky do insolvenčního řízení a k následného hájení Vašich zájmů v průběhu celého insolvenčního řízení.

Pro více informací jsme Vám k dispozici na těchto kontaktech.

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

Purkyňova 74/2, Praha 1 – Nové Město, 110 00
JUDr. Kristýna Pavlovičová, advokát
Mail: pavlovicova@akpeceny.cz
Tel: +420 773 550 229

Novela autorského zákona

Novela autorského zákona

Ke dni 05.01.2023 vešel v účinnost zákon č. 429/2022 Sb. (dále jen jako „Novela autorského zákona“), kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „autorský zákon“).

Novela autorského zákona transponovala do českého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES a dále směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/789, kterou se stanovují pravidla pro výkon autorského práva a práv s ním souvisejících, jež se použijí na některá online vysílání vysílacích organizací a převzatá vysílání televizních a rozhlasových programů, a kterou se mění směrnice Rady 93/83/EHS․ 

Novela autorského zákona přinesla zásadní změny, pokud jde o právní úpravu zákonných licencí a odpovědnosti poskytovatelů online platforem. Současně však Novela autorského zákona přináší i poněkud kontroverzní a ne zcela promyšlenou úpravu ve vztahu k některým autorskoprávním problémům. K dopadům Novely autorského zákona v podrobnostech níže.

Povinnosti poskytovatele zajišťujícího sdílení online obsahů

Novelou autorského zákona došlo k poměrně zásadnímu zpřísnění pravidel pro poskytovatele při sdílení online obsahu. Těmto přibývají v souvislosti se sdílením chráněného obsahu další povinnosti a podmínky, jimiž je řízena odpovědnost poskytovatele za případné neoprávněné sdělování díla veřejnosti. Pojem poskytovatele při sdílení online obsahu definuje ust. § 46 odst. 1 autorského zákona jako poskytovatele služby informační společnosti, jejímž hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je ukládat a sdělovat veřejnosti velký počet děl nahrávaných uživatelem takové služby a která soutěží nebo může soutěžit s jinými online službami zpřístupňujícími díla stejné cílové skupině, přičemž poskytovatel takové služby tato díla uspořádává a propaguje za účelem zisku.

Poskytovatelé nyní budou muset nově vynaložit nejlepší úsilí k získání příslušné licence k chráněnému obsahu. Současně ve smyslu ust. § 47 odst. 1 písm. c) autorského zákona je poskytovatel ihned poté, kdy obdrží odůvodněné oznámení autora chráněného obsahu, povinen znemožnit přístup ke chráněnému obsahu, resp. jej odstranit ze svých webových portálů a zároveň vynaložit nejlepší úsilí k tomu, aby tento chráněný obsah nebyl znova nahrán. Poskytovatel je tak nejen povinen nahlášený chráněný obsah odstranit, ale i zajistit, aby se tento na jeho platformách v budoucnu neobjevil.

Ochrana práv vydavatelů

Další výraznou změnou je zavedení nových práv vydavatelů tiskových publikací, které se Novelou autorského zákona promítlo do nového ust. § 87b autorského zákona. Ve smyslu tohoto ustanovení jsou poskytovatelé online služeb povinnipři jednání o udělení oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci zachovat vůči vydavateli této tiskové publikace spravedlivý, rovný a nediskriminační přístup a za udělení oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci vydavateli uhradit přiměřenou odměnu.

Tato regule má za cíl eliminovat neférová jednání ze strany gigantických poskytovatelů. Tito na svých portálech standardně zobrazují náhledy chráněných publikací spolu s reklamou, které jim vynášely zisky, avšak vydavatelům z tohoto nemuseli poskytovat žádnou odměnu. Po účinnosti Novely autorského zákona již není toto nadále možné a poskytovatelé se budou muset s nositeli autorských práv dohodnout ohledně odměny a licence ke zveřejnění chráněného obsahu. Autorskoprávní ochrana vydané publikace trvá podle Novely autorského zákona po dobu 2 roky od jejího vydání.

Nové zákonné licence

Za účelem zjednodušení přístupu k autorsky chráněnému obsahu pro kulturní a vzdělávací účely konstruuje Novela autorského zákona nové zákonné licence, a to:

1) Licence k automatizovaným analýzám textů nebo dat

Prostřednictvím automatizované analýzy textů nebo dat dochází k jejich vytěžování, tj. získávání dat z digitální předlohy, za účelem zjištění vzájemné vazby těchto dat. Takto získané informace jsou následně dále využívány za účelem vědeckým nebo i komerčním. Před účinností Novely autorského zákona nepanovala pro tyto činnosti jasně definovaná pravidla. Nyní na podkladě Novely autorského zákona je licence k automatizovaným analýzám textů a dat vtělena do ust. § 39c autorského zákona.

Ust. § 39d autorského zákona dále definuje zvláštní licence pro instituce vědecké a instituce kulturního dědictví. Zhotovení rozmnoženiny autorsky chráněného obsahu k vytěžení textu pro vědecké výzkumy pak není zásahem do autorského práva.

2) Licence pro užití díla nedostupného na trhu

Novelizované ust. § 37b autorského zákona umožňuje institucím kulturního dědictví za nekomerčními účely sdělit veřejnosti, event. rozmnožit, dílo na trhu nedostupné, jenž má konkrétní instituce ve sbírce, a takové konání není zásahem do autorského práva. Je-li znám autor takového díla, pak je potřeba uvést jeho jméno, název díla a pramen.

3) Licence pro digitální výuku

Na základě novelizovaného ust. § 31a autorského zákona je dále vzdělávacím institucím umožněno bezplatné užití autorsky chráněných obsahů při vyučování pro ilustrační účely.

4) Licence pro karikaturu, parodii nebo pastiš

V rámci Novely autorského zákona byla rozšířena licence definovaná v ust. § 38g autorského zákona. Nově se tedy nedopouští zásahu do autorského práva ani ten, kdo užije dílo pro účely pastiše, tj. uměleckého díla, které kreativně napodobuje styl nebo prvky jiného uměleckého díla.

Závěr

Novelu autorského zákona hodnotím v zásadě jako pozitivním, zejména pokud jde o rozšíření zákonných licencí a ochranu práv vydavatelů.

Jako poněkud problematická se mi jeví užitá terminologie, zejména pak pojem nejlepší úsilí. Výklad neurčitých pojmů, které Novela autorského zákona obsahuje, bude tak otázkou následné rozhodovací praxe.

JUDr. Kristýna Pavlovičová

Některé zásadní změny zákona o ochraně spotřebitele

Dne 6.1.2023 nabyl účinnosti zákon č. 374/2022 Sb., kterým se mění zejména zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tato novela přináší celou řadu významných změn, přičemž ty nejstěžejnější stručně rozebereme v tomto článku.

Jedním ze zcela nových pojmů, které novela zavádí, je tzv. on-line tržiště, jenž je třeba rozlišovat od běžného e-shopu. Zatímco v e-shopu nabízí své zboží zpravidla jeden výrobce svým zákazníkům (spotřebitelům), on-line tržiště je pouze zprostředkovatelem mezi prodávajícími a nakupujícími. Jinými slovy řečeno on-line tržiště poskytuje platformu, prostřednictvím které mohou jiní podnikatelé oslovovat své zákazníky. Typicky se tak jedná např. o aukční portály či nákupní galerie. Pro provozovatele tohoto tržiště pak zákon stanoví řadu infomačních povinností, kdy spotřebitel musí být např. před uzavřením smlouvy informován, s kým smlouvu uzavírá a jaké povinnosti má ona třetí strana a provozovatel on-line tržiště. Zcela stěžejní je zakotvení povinnosti, aby byl spotřebitel seznámen s parametry určujícími pořadí předkládaných nabídek, neboť tato informace se považuje za podstatnou pro účely posouzení, zda nedošlo k užití klamavé obchodní praktiky.

Novela dále přináší přísnější pravidla pro zveřejňování recenzí, kdy prodávající bude nucen uvést, jak konkrétně zajišťuje, aby zveřejněná spotřebitelská recenze pocházela od spotřebitele, který výrobek nebo službu skutečně využil nebo si je zakoupil. K tomuto je též vhodné poznamenat, že se zavádí zákaz tzv. dvojí kvality výrobků, což je považováno za nekalosoutěžní praktiku.

Posílení ochrany práv spotřebitele pak novela přináší v podobě možnosti odstoupení od smlouvy ve lhůtě 90 dnů ode dne uzavření smlouvy či alternativně požadovat přiměřené snížení kupní ceny v případě, že byl spotřebitel poškozen nekalou praktikou obchodníka.

Další významnou změnou je zavedení povinnosti obchodníka předložit spotřebiteli písemný návod k užití zboží na trvalém nosiči dat, kterým může být nejen listina, ale též i zařízení USB, CD, DVD, paměťová karta, e-mail, apod. Naopak za trvalý nosič dat nelze považovat zpřístupnění návodu na internetových stránkách neumožňující uložit návod v jeho nezměněné podobě po určitou dobu.

Jednou z nejdiskutovanějších změn, které novela přináší, je povinnost vztahující se k oznámením o slevách. Prodávající je nově povinen současně s informací o slevě uvést též údaje o nejnižší ceně, za kterou výrobek prodával v době 30 dnů před poskytnutím slevy. Tato infomační povinnost má zabránit tomu, aby nebyl spotřebitel lákán na slevu, která vlastně slevou ve skutečnosti vůbec není.

V občanském zákoníku pak dochází k dílčím úpravám povinností prodávajícího při uzavírání smluv po telefonu, kdy prodávající musí spotřebiteli potvrdit nabídku učiněnou po telefonu bez zbytečného odkladu též v textové podobě. Spotřebitel bude smluvně vázán až poté, co projeví svůj výslovný souhlas elektronicky či podpisem potvrzení nabídky.

Při nákupu v e-shopu musí prodávající dále zajistit, aby si spotřebitel byl vědom tohoto, že se zavazuje k zaplacení. Pokud tak prodávající činí prostřednictvím tlačítka nebo podobného prvku, musí na něm být uvedena jednoznačná informace o tom, že spotřebiteli jako zákazníkovi tímto krokem vzniká povinnost k platbě, kdy prodávající může použít formulaci uvedenou v občanském zákoníku, tj. „Objednávka zavazující k platbě,“ či jinou formulaci obdobného významu. Nesplnění této povinnosti pak může způsobit neplatnost smlouvy. Dále byl v této oblasti novelou výslovně stanoven zákaz používání tzv. předem zaškrtnutých políček.

Prodlužuje se také lhůta pro odstoupení od smlouvy uzavřené během organizovaných prodejních akcí či při podomním prodeji (např. se jedná již o notoricky známé prodej hrnců a jiného kuchyňské vybavení…) ze 14-ti dnů na 30 dnů.

Nově se stanovuje lhůta pro odevzdání věci spotřebiteli – pokud není ujednán čas plnění - prodávající je povinen odevzdat věc kupujícímu bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30 dnů. Zajímavostí pak je to, že nepředání věci v ujednaném čase nebo výše uvedené lhůtě je přestupkem!

Dalším významným milníkem, který novela přináší, je úprava odpovědnosti za vady, kdy asi nejpodstatnější změnou je úprava domněnky, že věc byla vadná již při převzetí, kdy tato domněnková lhůta, se prodlužuje ze 6 měsíců na 1 rok. Po tuto dobu je tedy na prodávajícím, aby prokázal, že při převzetí spotřebitelem byla věc bezvadná.

Novela zákona o ochraně spotřebitele, jakož i občanského zákoníku, přináší celou řadu dalších změn, např. v podobě smlouvy o poskytování digitálního obsahu či úpravy procesu uzavírání smluv distančním způsobem nebo informování spotřebitele o podnikateli, vlastnostech produktu či informací před uzavřením samotné smlouvy. Doporučujeme podnikatelům prodávajícím určité zboží zkontrolovat a upravit prodejní a reklamační procesy, jakož i metodiky uzavírání smluv, tak aby vše odpovídalo výše uvedené novele, které je opět na podnikatele přísnější ve prospěch zvýšení ochrany práv spotřebitelů.

V Praze dne 13. ledna 2023

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

Je možno se na občance usmívat?

Městský soud v Praze se před nedávnem zabýval poměrně kuriózní žalobou týkající se požadavků na pořizování průkazových fotografií na občanské průkazy. Platná právní úprava totiž stanoví, že fotografie určené na občanské průkazy musí zachycovat osoby s neutrálním výrazem a zavřenými ústy.

S tímto se nedokázal ztotožnit žalobce hlásící se k tzv. Církvi smíchu. Příslušníci této církve se podle žalobce musí snažit šířit smích jakýmkoliv vhodným způsobem, přičemž žalobce takovou vhodnou příležitost spatřoval právě v úředním postupu při žádosti o vydání nového občanského průkazu. Z tohoto důvodu si žalobce podal žádost o výjimku, kterou měl v úmyslu dosáhnout toho, že mu bude umožněno se na nové průkazové fotografii usmívat. Žádost o výjimku však byla zamítnuta, neboť předmětná vyhláška umožňuje mít na průkazové fotografii toliko pokrývku hlavy, a z tohoto důvodu se žalobce obrátil s žalobou k Městskému soudu v Praze. V žalobě žalobce argumentoval mj. tím, že rozhodnutím, jenž mu nepovolilo se na průkazové fotografii smát, bylo zasaženo do jeho práva na svobodu náboženského vyznání.

Městský soud v Praze se však s argumentací žalobce neztotožnil, když k tomuto předně konstatoval, že Církev smíchu nepatří mezi státem uznané církve, když Městský soud v Praze v květnu letošního roku potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury, které zamítlo její registraci. Městský soud v Praze v tomto spatřuje nemožnost žalobce domáhat se ochrany projevu svého náboženství navenek. V této souvislosti Městský soud v Praze zmínil i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které se zabývalo požadavkem Pastafariánů, kteří chtěli mít na úředních fotografiích na hlavě cedník.

Městský soud v Praze dále konstatoval, že občanský průkaz je veřejnou listinou, a jako s takovou je s ním spojena „jistá vážnost“. Nadto se jedná o průkaz, který je platný na celém území Evropské unie se stejnými pravidly. Požadavky na úřední fotografie sledují legitimní cíl spočívající v možnosti jednoznačné identifikace nositele občanského průkazu. Takový požadavek souvisí se zajištěním veřejné bezpečnosti a ochraně proti terorismu, přičemž tyto zájmy společnosti převyšují nad individuálními zájmy jedince. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí sice závěrem připustil, že veřejnému prostoru by „jisté odlehčení“ prospělo, a že výrazně zamračené výrazy na osobních dokladech působí značně pesimisticky, což však nepostačilo k tomu, aby mohlo být žalobě vyhověno.

V této věci se ztotožňuji se závěry Městského soudu v Praze. Je nesporné, že je nutné stále dbát na to, aby byla dána dostatečná ochrana ústavou garantovaných práv. Podle mého názoru je však třeba mít na paměti, že právo na svobodu náboženských projevů a vyznání bylo konstruováno ze zcela zásadních důvodů, zejména aby (opětovně) nedocházelo k pronásledování či diskriminaci osob z důvodu náboženského vyznání. Současně by v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva mělo také platit, že náboženství, které jedinec zastává, musí mít určitou validitu tam, kde se jedinec této víry domáhá a žádá úlevu. Tuto validitu pak budou jistě disponovat všechna významná světová náboženství a jejich odnože.

V případě státem neuznané církve však o takové validitě lze podle mého názoru s úspěchem pochybovat. Zároveň mám za to, že požadavek na zachování neutrálního výrazu na průkazové fotografii na občanském průkazu, který nepochybně je veřejnou listinou, nelze žádným způsobem vnímat jako jakýkoliv zásah do svobody náboženských projevů. Jak Městský soud v Praze také konstatoval, primárním účelem tohoto dokladu je identifikace osob, a není zde tudíž prostor a ani důvod pro grimasy, ač ve formě úsměvu. Důvodem takového omezení však v žádném případě nemůže být jakékoliv omezování náboženských projevů, ale právě potřeba snadného ztotožnění dokladované osoby. Požadavky na průkazové fotografie nadto platí jednotné v rámci celé Evropské unie a nenapadá mě proto důvod, proč by příslušníci státem neuznané církve měli mít tyto nastaveny podmínky jakkoliv jinak.

 

JUDr. Kristýna Pavlovičová, advokát

S potěšením oznamujeme, že naše kolegyně, Kristýna Pavlovičová ...

S potěšením oznamujeme, že naše kolegyně, Kristýna Pavlovičová, která je advokátkou naší kanceláře, úspěšně složila státní rigorózní zkoušky a byl jí udělen akademický titul doktor práv (JUDr.). Ve své rigorózní práci na téma „Vývoj trestní odpovědnosti právnických osob a možnosti exkulpace“ se zabývala problematikou trestní odpovědnosti právnických osob a Compliance, což patří mezi jednu ze specializací naší advokátní kanceláře. Kristýno, gratulujeme!!

Aktualizace "kauza J.O. Investment s.r.o."

Vážení,

jak jsme Vás již v roce 2020 informovali, partner a advokát naší advokátní kanceláře, MUDr. Mgr. Ivan Langer, byl soudem ustanoven jedním ze společných zmocněnců poškozených v trestní věci veřejně známé jako „kauza J.O. Investment s.r.o.“ související s činností Jakuba Ortinského a spol.. V této věci proběhlo dnešního dne, tj. 26. 09. 2022, první setkání u soudu, na kterém bylo společným zmocněncům sděleno, že nároky na náhradu škody jednotlivých poškozených osob je možné uplatnit nejpozději do 04.10.2022, následně již bude zahájeno v této věci hlavní líčení a další připojování nároků by mohlo jeho rychlý průběh ohrozit. V případě, že jste se i Vy stali jedním z poškozených, pak je nyní Vaše poslední možnost se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení připojit, neboť později vznesené nároky již nebudou k trestnímu řízení připuštěny. I v tuto chvíli je naše advokátní kancelář plně připravena Vám poskytnout v této věci právní pomoc vedoucí k účelnému uplatnění Vašich práv a nároků souvisejících s takto způsobenou škodou tak, aby byl nárok na náhradu škody ve stanovené lhůtě k trestnímu řízení připojen.

Kontaktujte nás:

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

Purkyňova 74/2, Praha 1 – Nové Město, 110 00

Mgr. Kristýna Pavlovičová, advokát

Tel: +420 773 550 229

Právnické osoby nemají nárok na peněžité odškodnění za pomluvu

Právo právnické osoby na ochranu pověsti je jedno z práv osobní povahy, která jsou právnickým osobám zákonem přiznávána. Pověst má právnická osoba od svého vzniku po celou dobu trvání její existence. Nejvyšší soud však nastínil nový pohled na odčinění nemajetkové újmy právnických osob způsobeným neoprávněným zásahem do její pověsti.

Nejvyšší soud rozhodoval v řízení, v němž se obchodní společnost domáhala ochrany před zásahem do své pověsti, jehož se jiný spolek měl dopustit uveřejněním informací o kvalitě činnosti obchodní společnosti v oblasti ochrany přírody a krajiny. Mezi účastníky řízení nebylo o odčinění nemajetkové újmy ničeho výslovně ujednáno. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, dospěl k závěru, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. K odškodnění nemajetkové újmy dojde pouze tehdy, byla-li taková povinnost ujednána nebo stanovil-li tak zákon. Jako zákonné případy Nejvyšší soud uvádí např. porušení práva člena spolku, ochranu proti nekalé soutěži, porušením práv podle zákona o obchodních korporacích, atd. Další z možností je že si odčinění nemajetkové újmy výslovně strany ujednají.

Senát Nejvyššího soudu dále konstatoval, že „závazek k ochraně tohoto práva nevyplývá z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z práva unijního.“ Z daného plyne, že z Listiny základních práv a svobod, ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv, či z unijního práva nevyplývá zákonná ochrana právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti, a proto jí soud nemůže přiznat.

Nejvyšší soud však současně prohlásil, že tímto rozhodnutím nejsou dotčeny jiné právní prostředky ochrany pověsti právnických osob, např. uveřejnění omluvy.

Nové rozhodnutí Nejvyššího soudu má okamžitě značný dopad na současnou praxi, ve které bylo běžné, že právnické osoby žalovaly vysoké částky jako odškodnění nemajetkové újmy za poškození jejich pověsti. Pokud právnická osoba měla již podanou žalobu na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do své pověsti a nevzala tuto žalobu zpět, byla jí tato žaloba zamítnuta nebo v budoucnu bude tato žaloba zamítnuta.

 Karel Skupník

Změna závazku u kupní smlouvy na nemovitosti

Lze dohodou stran platně měnit závazky z kupní smlouvy na nemovitosti po zápisu vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí a uhrazení kupní ceny? Názor Nejvyššího soudu na tuto praktickou otázku dosud nebyl jednotný a v průběhu let se vyvíjel.

Dnes již neúčinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, upravoval, že kupní cena je podstatnou náležitostí kupní smlouvy a z tohoto pohledu judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že nelze měnit podstatné náležitosti kupní smlouvy po vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí (k tomu rozhodnutí NS 22 Cdo 871/2000). Následně Nejvyšší soud však svůj názor „zmírnil“ a v navazující své judikatuře vymezil situace, na které se závěry o neplatnosti ujednání po vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí, nevztahují. Nejvyšší soud např. dospěl k názoru, že nemožnost měnit kupní smlouvu neplatí pro ujednání, která nejsou podstatnými náležitostmi kupní smlouvy, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy nebo pokud se jedná o ujednání, která modifikuje smlouvu v průběhu katastrálního řízení.

Ve svém nejnovějším rozhodnutí ze dne 21.05.2021 sp.zn. 28 Cdo 1017/2021 však Nejvyšší soud konstatoval, že „platnosti dodatku kupní smlouvy, jímž se mění kupní cena, není sama o sobě na újmu okolnost, že byl sjednán teprve poté, co na základě původně uzavřené (existentní a platné) kupní smlouvy již bylo vloženo vlastnické právo k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a byla uhrazena kupní cena.“ Nově tedy platí, že i po vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí lze změnit podstatné náležitosti kupní smlouvy. Svůj závěr Nejvyšší soud odůvodnil zejména stěžejní zásadou soukromého práva, a to zásadou autonomie vůle stran. Strany mají právo svou vlastní vůlí určovat a ovlivňovat své postavení v právních vztazích, a proto mohou účastníci závazkového vztahu volně měnit obsah závazku, případně stávající závazkový vztah zcela zrušit.

Z výše uvedeného je patrný benevolentnější a hlavně zcela správný přístup Nejvyššího soudu, který respektuje principy upřednostňované novým občanským zákoníkem, zejména zásadu smluvní volnosti stran jako stěžejní zásadu v soukromoprávních vztazích.

 

Mgr. Lucie Šubová, advokátka

Copyright © 2022 PFL, advokátní kancelář, všechna práva vyhrazena