Blog | Advokátní kancelář Praha a Olomouc

Nezákonnost mimořádných opatření

Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky (dále jen jako „Ministerstvo“) se v mnoha případech setkala s kritikou ze strany laické i odborné veřejnosti. Na základě ust. § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen jako „pandemický zákon“), je dána příslušnost Nejvyššího správního soudu pro projednání návrhů vztahujících se k mimořádným opatřením vydaných Ministerstvem.

Jak velmi trefně poukázal profesor Wintr, v režimu pandemického zákona Nejvyšší správní soud za dobu zhruba dvou měsíců konstatoval nezákonnost u celkem 24 mimořádných opatření vydaných Ministerstvem. Pro úplnost si na tomto místě dovolím uvést, že již mimořádným opatřením vydaným v době trvání nouzového stavu byla opakovaně vyčítána nezákonnost, a ze strany Nejvyššího správního soudu bylo také konstatováno, že opatření se mění tak často, že není možné tyto podrobit řádnému soudnímu přezkumu.

V tomto článku shrneme přehled opatření, které byly Nejvyšším správním soudem shledány jako nezákonné, důvody, které Nejvyšší správní soud k těmto závěrům vedly a také důsledky, které z této situace mohou vyplynout.

Mimořádná opatření zrušená pro nezákonnost spočívající v nedostatku odůvodnění

Prvním mimořádným opatřením, které při přezkumu Nejvyšším správním soudem neobstálo, bylo opatření o testování zaměstnanců, které Nejvyšší správní soud shledal jako rozporné se zákonem, když neobsahovalo dostatečné odůvodnění a nemělo oporu ve spise. V souvislosti s testováním zaměstnanců zrušil Nejvyšší správní soud další dvě mimořádná opatření Ministerstva, která ukládala povinnost testovat zaměstnance malých podniků.

Nedostatečné odůvodnění a s tím související nezákonnost shledal Nejvyšší správní soud dále u mimořádného opatření ukládajícího povinné testování OSVČ. V tomto případě dokonce Nejvyšší správní soud v rámci svého rozhodnutí učinil důraznou výtku vůči odůvodnění opatření.

Nejvyšší správní soud zrušil pro nedostatek odůvodnění také tři mimořádná opatření Ministerstva, která zakazovala noční prodej. Opakovaně byla shledána jako nezákonná také mimořádná opatření ukládající občanům povinnost nošení respirátorů. Těmto opatřením Nejvyšší správní soud vytkl mj. mechanické kopírování jejich odůvodnění.

Za nedostatečně odůvodněný a v důsledku toho i nezákonný Nejvyšší správní soud považuje také zákaz vleků a lanovek.

Mimořádná opatření zrušená pro nezákonnost z dalších důvodů

Nejvyšší správní soud nevytýkal zrušeným mimořádným opatřením pouze nedostatečné odůvodnění. Dalšími důvody zakládajícími nezákonnost opatření byly kupříkladu absence analýzy rizik či nepřiměřený zásah do práv a svobod občanů.

Pro jiné důvody způsobující nezákonnost mimořádného opatření byla zrušena opatření zakazující shromáždění, náboženské akce a omezení vstupu na schůze a do vnitřních prostor, dále mimořádné opatření, na základě kterého byly uzavřeny restaurace, mateřské a základní školy, sportoviště, posilovny a fitness centra a provozovny služeb. Jako nezákonné bylo shledáno také omezení maloobchodu zákazem přítomnosti lidí, omezení heren, kasin, vstupu do prostor, účasti na schůzích atd.   

Nezákonná byla podle názoru Nejvyššího správního soudu také mimořádná opatření Ministerstva, na základě kterých byla nařízena rotační výuka na základních školách a uzavření středních škol.

Za diskriminační označil Nejvyšší správní soud mimořádné opatření Ministerstva, které jako podmínky vstupu do vnitřních prostor a na akce vyžadovalo očkování, negativní PCR nebo antigenní test, případně potvrzení o prodělané nemoci. Ministerstvo totiž v tomto opatření vůbec nepočítalo s osobami, které mají na základě laboratorních výsledků potvrzeny protilátky proti nemoci COVID-19. Nejvyšší správní soud spatřuje v takovém opatření Ministerstva libovůli a diskriminaci osob, kterým byly protilátky laboratorně naměřeny.

Důsledky nezákonnosti opatření

Od počátku pandemie celá řada subjektů upozorňuje na skutečnost, že mimořádná opatření jsou šita horkou jehlou, chybí jejich odůvodnění, jsou nelogická a v boji s nákazou neefektivní. Opatření často zcela zbytečně zasahují do práv a svobod občanů, ve vztahu k tomuto byla velmi často zcela nepřiměřená. Absentuje jakékoliv vyhodnocení učiněných opatření ve vztahu k postupu pandemie. Opatření jsou navíc měněna tak často, že široká veřejnost ani nemůže stíhat tyto změny sledovat. Přesto ani po více než roce od započetí pandemie nedošlo ke zlepšení tohoto stavu, ba naopak. U některých opatření Ministerstva bylo shledáno, že překračuje svou pravomoc.

Jak bylo popsáno výše, Nejvyšší správní soud pro nezákonnost prozatím zrušil celkem 24 opatření. Tato skutečnost otevírá poškozeným subjektům možnost domáhat se soudní cestou náhrady škody od státu. Orgány veřejné moci tak svými nepromyšlenými kroky dostaly stát pod hrozbu nekonečné řady sporů o náhradu škody, kterou by mohli za státem uplatnit zejména podnikatelé, kteří museli v důsledku nezákonných opatření omezit či dokonce zrušit svou činnost. Jsem toho názoru, že tyto žaloby vůči státu lze očekávat ihned poté, co dotčené subjekty učiní kroky nezbytné k tomu, aby po roce a půl excesivních opatření zachránily vlastní byznys. Dotčené subjekty mají podle mého názoru právo, aby jim byla způsobena škoda odčiněna, nicméně otázkou je, jakým způsobem stát obstará finanční prostředky k náhradě takové škody.

Dále je potřeba upozornit, že pouze s obtížemi lze po občanech chtít, aby dodržovali opatření, která nedávají smysl, nemohou mít na průběh pandemie většího vlivu, ale významně omezují základní svobody. Z logiky věci tak došlo k mnoha případům porušení takových opatření, a tyto skutky jsou nyní předmětem správního řízení. Jak ale bude situace řešena, když předmětná opatření byla následně po shledání jejich nezákonnosti zrušena, zůstává otázkou.

Vládní boj s pandemií tak přinesl nejen chaotická opatření a jejich fatální dopady na ekonomiku, ale také vystavil náš stát riziku, že po něm budou dotčené subjekty žádat náhradu způsobené škody. Ohledně tohoto si nechci vůbec domýšlet, jaké výše by výsledná škoda mohla dosahovat. Současně jsou v důsledku nezákonných opatření zahlceny správní orgány, které jsou nuceny zabývat se porušováním nyní již nezákonných opatření ze strany občanů, což s sebou nese další výdaje, které jdou  na vrub státu. Boj s pandemií tak, jak byl realizován v České republice, přinesl jejím občanům nejen omezení základních práv a svobod, ekonomickou zátěž, ale také celou řadu nesmyslných výdajů, které prostřednictvím státu padnou na jejich hlavy. Nelze než s lítostí konstatovat, že toto vládní řádění při pandemii budou nuceni uhradit všichni občané státu, když stát jako takový disponuje pouze penězi, které od svých občanů prostřednictvím daní vybere.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Může být opatrovník jednatelem společnosti?

V praxi občas může vzniknout situace, kdy obchodní společnost nemá v daném čase dostatečný počet statutárních zástupců (např. jednatelů), kteří mají dle společenské smlouvy rozhodovat společně. V takovém případě se společnost stává nezastupitelnou, což jí může způsobovat nejen právní, ale především i značné praktické problémy.

Předmětnou situaci pak řeší ustanovení § 198 odst. 1 a 3 ZOK, jenž říká, „že nezvolí-li valná hromada do 1 měsíce nového jednatele, jmenuje jednatele soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a to na dobu, než bude řádně zvolen nový jednatel, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci.“

Obdobně pak tuto problematiku řeší i ustanovení § 165 OZ, které říká, „že nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebných k rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu než budou noví členové povolaní postupem určeným v zakladatelském právním jednání (nejčastěji společenské smlouvě); jinak soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti dozví.“

Na základě shora uvedeného, tak může nastat situace, že valná hromada v rámci proklamované lhůty 1 měsíce nezvolí pro svoji omezenou usnášeníschopnost nového jednatele s tím, že po tomto okamžiku hrozí riziko, že dané společnosti bude ustanoven opatrovník.

Opatrovníkem pak může být de facto kdokoliv, kdo splňuje podmínky pro výkon funkce jednatele (tj. ten, kdo je svéprávný, zletilý a bezúhonný a u něhož nenastala skutečnost, která by byla překážkou provozování živnosti, etc.). Zajímavostí je pak zejména to, že podmínky pro případné ustanovení opatrovníka zkoumá z vlastní iniciativy i sám soud, což může různé nekompletně obsazené společnosti (statutární orgány) překvapit a zasáhnout do jejich statutární struktury.

Je proto nutno si uvědomit, že soudem ustanovený opatrovník pro přechodnou dobu (která však může čítat i několik měsíců či let) vstupuje do pozice samotného jednatele, který je ze svého postu nadán rozhodovacími schopnostmi pro obchodní vedení společnosti, což při neznalosti místních společenský poměrů může být zcela nežádoucí zásah do samotného fungování dané společnosti. Valná hromada (členové statutárního orgánu) by tak vždy měla pečlivě zvažovat, kdy, koho a za jakých okolností z příslušné funkce odvolat, tak, aby se sama společnost nedostala do situace, kdy výkon těchto nezadatelných oprávnění přejede do rukou „cizí“ osoby, jenž se nebude schopna vcítit do interních poměrů a zastupovat tak společnost řádně a empaticky s ohledem na různá specifika dané podnikatelské činnosti.

Mgr. Adam Silovský, advokát

Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu aktuální judikatury Nejvyššího soudu

 

Dnem 01.01.2012 vešel v účinnost zákon č. 418/2011 Sb., (dále jen „ZTOPO“). Do tohoto okamžiku nebyly právnické osoby trestně odpovědné, když v souladu se zásadou zákazu retroaktivity podle ust. § 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) není možné dovodit trestní odpovědnost právnické osoby, pokud tato spáchala trestný čin v době před nabytím účinnosti ZTOPO, tj. před dnem 01.01.2012.

Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 13.05.2020, sp.zn. 7 Tdo 327/2020 (dále jen „Usnesení“), zabýval případem, kdy v době před nabytím účinnosti ZTOPO, konkrétně na přelomu let 2010 a 2011, došlo údajně k podvodnému vylákání licence pro výrobu elektřiny, sjednání smlouvy s distributorem a převzetí veškerých plateb. Následně po datu 01.01.2012, tj. po datu účinnosti ZTOPO byly právnickou osobou vystavovány faktury, kterými si neoprávněně nárokovala vyplácení podpory přímého výkupu elektřiny.

Za toto své jednání byla právnická osoba soudy nižších instancí uznána vinou zločinem podvodu podle ust. § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu.

Právnická osoba ke své obhajobě uvedla, že její trestní odpovědnost je dovozována zcela neoprávněně, v rozporu se zákonem a zásadou zákazu retroaktivní aplikace norem trestního práva, když i z obžaloby je patrno, že jádro toho, co jí je kladeno za vinu se odehrálo na přelomu let 2010 a 2011, tj. v době před nabytím účinnosti ZTOPO.

Nejvyšší soud však dovolání právnické osoby nevyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že spáchá-li právnická osoba trestný čin před účinností ZTOPO, pak sice nelze její trestní odpovědnost dovozovat, nicméně je nutné dobu spáchání trestného činu posuzovat podle toho, kdy pachatel konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Rozhodující tedy není, kdy nastane škodlivý následek, ale rozhodující je doba dokončení jednání, tj. zda bylo trestněprávní jednání dokončeno až po nabytí účinnosti ZTOPO.

Konkrétně k projednávané věci Nejvyšší soud uvedl, že jednání pachatele bylo fakticky dokonáno uzavřením smlouvy s distributorem, který je tímto definitivně uveden v omyl, ale dokončeno bude až vystavením posledním faktury na závěr období, na které byla smlouva s distributorem uzavřená. Podle názoru Nejvyššího soudu je správná kvalifikace takového skutku zločin podvodu dílem dokonaný a dílem nedokonaný.

Jednání obviněné právnické osoby Nejvyšší soud vyhodnotil tak, že tato využila protiprávního stavu, který před nabytím účinnosti ZTOPO vyvolal její statutární orgán, a v úmyslu se obohatit svým jednáním při postupném dokončování trestného činu přistoupila v době po nabytí účinnosti ZTOPO k pachatelství trestného činu podvodu. Obviněná právnická osoba tedy měla využít existence vyvolaného omylu na straně distributora a postupně se neoprávněně obohacovat na základě jednotlivých měsíčních fakturací.

Předmětné podvodné jednání tak sice bylo dokonáno v době před nabytím účinnosti ZTOPO, ale dokončování podvodného jednání probíhalo postupně tak, že obviněná právnická osoba zasílala distributorovi faktury a na základě nich získávala zvýhodněnou výkupní cenu elektřiny, u které si byla vědoma, že na ni v dané výši nemá nárok s ohledem na předchozí uvedení v omyl a podvodné získání licence. Závěr odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy zní, že obviněná právnická osoba je za jednání po datu účinnosti ZTOPO trestně odpovědná a v projednávané věci jejím odsouzením nedošlo k porušení zásady zákazu retroaktivity.

Podle našeho názoru se nelze se závěry Nejvyššího soudu ztotožnit ani ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, a ani co se týče porušení zásady zákazu retroaktivity.

Máme za to, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je vnitřně rozporné, když nejprve uvádí, že není rozhodující doba, kdy nastane následek trestné činnosti, a následně dovodí jako naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu vystavování a zasílání faktur obviněnou právnickou osobou distributorovi, když v tomto spatřuje postupné dokončování trestného činu.

Podle našeho názoru je nesmyslné považovat samotné vystavování faktur za naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Odkazujeme i na názor Nejvyššího státního zastupitelství a předchozí ustálené rozhodovací praxe soudů, že podvod je dokonán, jakmile uvedl pachatel svým jednáním osobu v omyl. Pojem dokončení trestného činu nemá zákonnou oporu, a není pro zavádění takového pojmu toliko ani důvod, když by mělo pro určení fáze daného skutku postačit, zda byl či nebyl dokonán.

Z našeho pohledu byl trestný čin podvodu dokonán uzavřením smlouvy s distributorem, tj. před nabytím účinnosti ZTOPO. V jednání obviněné právnické osoby spočívající v tom, že zasílala distributorovi faktury, pak už nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu. Odsouzením právnické osoby za skutek spáchaný před účinností ZTOPO tedy dle nás došlo k prolomení zásady zákazu retroaktivity. Zákaz retroaktivity je přitom v režimu trestního práva jednou z nejdůležitějších zásad garantovaných na ústavně právní úrovni.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Jaké změny přináší novela zákona o obchodních korporacích?

Jaké změny přináší novela zákona o obchodních korporacích?

Dne 1.1.2021 vstoupila v účinnost novela zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích – dále jen také jako „ZOK“), která přináší celou řadu zásadních změn ve fungování a řízení obchodních společností a družstev.

S ohledem na rozsáhlost této novely ZOK se v tomto článku budeme věnovat pouze vybraným, nejstěžejnějším změnám.

Podmínky výkonu funkce (§ 46 ZOK)

První z hlavních úprav, kterou novela ZOK přinesla, je úprava podmínek výkonu funkce člena statutárního orgánu v podobě právnické osoby. Ustanovení § 46 v odst. 3 nově říká, že „je-li členem voleného orgánu právnická osoba, zmocní bez zbytečného odkladu jedinou fyzickou osobu, která splňuje požadavky a předpoklady pro výkon funkce stanovené zákonem.“ Změna tedy spočívá v tom, že bez zápisu zástupce právnické osoby do obchodního rejstříku, nelze tuto samotnou právnickou osobu jako člena voleného orgánu zapsat do obchodního rejstříku. Nově má tak právnická osoba lhůtu 3 měsíce ode dne, kdy jí vznikla funkce, aby zmocnila svého konkrétního fyzického zástupce, jinak její funkce zaniká. Tato skutečnost bude pro mnoho korporací znamenat revizi zápisů v obchodním rejstříku, neboť jinak se vystavuje riziku vlastní nezastupitelnosti.

„Zastoupení“ na valné hromadě (§ 168 odst. 3 ZOK)

Další zajímavou novinkou, kterou novela ZOK přináší, je možnost, aby se společníkem (či akcionářem) byla na valné hromadě přítomna i jedna jiná jím určená osoba (neurčí-li společenská smlouva jinak). Tato osoba však musí společnosti doložit, že je zavázána alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník. Význam této novely lze spatřovat zejména v tom, že nově může být na valné hromadě s konkrétním společníkem či akcionářem přítomen např. jeho daňový či právní poradce/zástupce, který může bezprostředně reagovat na projednávané záležitosti či přímo na valné hromadě navrhované změny.

Rozhodování mimo valnou hromadu – per rollam (§ 175 ZOK)

Novela upravuje formální požadavky na rozhodování nejvyšších orgánů obchodních společností mimo klasické zasedání valných hromad (tzv. per rollam) v situacích, kdy je požadováno osvědčení rozhodnutí valné hromady v podobě veřejné listiny (tj. notářským zápisem). V případech, kdy do účinnosti novely postačovalo, aby vyjádření k návrhu rozhodnutí valné hromady bylo opatřeno úředně ověřeným podpisem, bude nově vyžadováno sepsání notářského zápisu osoby podávající návrh rozhodnutí per rollam. Přestože návrh rozhodnutí musí mít nově formu notářského zápisu, společníkům mohou být dle novely zaslány pouze prosté kopie takového dokumentu. Samotné vyjádření společníků pak musí být i nadále vyhotoveno s úředně ověřenými podpisem. Po doručení vyjádření všech společníků zpět osobě oprávněné svolat valnou hromadu (osobě předkládající návrh rozhodnutí, např. jednateli), nebo po uplynutí lhůty pro doručení vyjádření, bude zpravidla sepisován druhý notářský zápis osvědčující přijetí samotného rozhodnutí per rollam.

Vyvstává tak otázka, zda takto nastavená administrativní zátěž a nákladnost postupu rozhodování valné hromady formou per rollam nezpůsobí, že v praxi tohoto institutu nebude již příliš využíváno.

Podíl s „vysílacím“ právem (§ 194a ZOK)

Nově novela zavádí ust. § 194a ZOK, které upravuje možnost vytvořit ve společenské smlouvě podíly, se kterými bude spojeno právo jmenovat a odvolat jednoho nebo více jednatelů (nebo i členů dozorčí rady, bude-li zřízena). Takto zakotvené podíly budou označovány jako podíly „s vysílacím právem“ a představují zvláštní druh podílu. Počet jednatelů, který může být tímto způsobem jmenován, nesmí převýšit počet jednatelů, které volí valná hromada. Pokud bude chtít podíl/podíly s vysílacím právem vytvořit již existující společnost, bude nutný souhlas všech společníků, neboť touto změnou bude zasaženo do práv všech potencionálních společníků. Hojné využívání tohoto institutu zákon předpokládá u společných podniků typu „joint venture,“ kde dochází k prolínání více investorů či investorských skupin, např. u velkých developerských projektů.

 

Omezení převoditelnosti akcií na jméno (§ 270 odst. 2 ZOK)

Dle novelizovaného ust. § 270 odst. 2 ZOK bude nutné omezení převoditelnosti akcií na jméno upravit nejen ve stanovách společnosti, ale promítnout tuto restrikci i do příslušného zápisu v obchodním rejstříku, neboť až tímto zápisem je účinné.

 

Monistický systém akciové společnosti – správní rada (§ 396 a § 456 ZOK)

Asi nejzásadnější změnou, kterou novela ZOK přináší, je úprava stávajícího monistického systému vnitřní struktury akciové společnosti, kdy dochází ke zrušení funkce statutárního ředitele. Nově je tedy jediným obligatorně zřizovaným orgánem společnosti vedle valné hromady pouze správní rada. Dle důvodové zprávy k novele ZOK je tomu zejména proto, že současná zákonná úprava neodpovídá tradiční podobě monistického systému, jež je znám z právních řádů evropských zemí.

Novela stanovuje, že statutárním orgánem a orgánem pověřeným obchodním vedením a dohledem na činnost společnosti je pouze správní rada. Tím však není dotčeno oprávnění správní rady pověřit obchodním vedením (nikoli však jako základním zaměřením) jednoho či více členů správní rady nebo osobu od členů správní rady odlišnou. Nově je též stanoveno funkční období pro výkon funkce člena správní rady, jenž činí 3 roky.

 

Novela ZOK přináší mnoho dalších dílčích změn, na které budou muset obchodní společnosti při svém každodenním fungovaní myslet a následně též promítnout do svých společenských smluv, stanov a jiných řídících dokumentů a procesů. Právě díky rozsáhle administrativní náročnosti stanovuje novela povinnost, aby obchodní společnosti promítly novelizované povinnosti do své vlastní struktury ve lhůtě 1 roku ode dne nabytí účinnosti novely, tj. tedy nejpozději do 1.1.2022. Průlom do jednoleté implementační lhůty však zasáhne zejména akciové společnosti s monistickým uspořádáním, neboť již od 1.1.2021 nebude statutární ředitel, který není zároveň členem správní rady oprávněn společnost zastupovat. Obdobně pak např. právnické osoby, které byly členy voleného orgánu již před nabytím účinnosti novely, jsou k provedení zápisu do příslušného obchodního rejstříku povinny do 3 měsíců od účinnosti novely, tedy nejpozději do 1.4.2021.

Mgr. Adam Silovský, advokát

Hospodářská soutěž – zakázané vertikální a horizontální dohody

Hospodářská soutěž jako jedna z podstatných náležitostí tržního systému je zákonem chráněna před jejím narušením, omezením a vyloučením. Ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb upravuje zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“) a články 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Jedním ze zakázaných omezení hospodářské soutěže jsou dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, tj. zakázány jsou dohody jakéhokoli obsahu a formy, které mohou omezit hospodářskou soutěž. Výjimku z tohoto zákazu tvoří dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný a dohody, které přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích.

Zakázané dohody můžeme rozdělit na dva typy – na dohody horizontální a dohody vertikální. Horizontální dohody jsou dohody mezi soutěžiteli působícími na stejné úrovni trhu zboží. Vertikální dohody jsou pak dohody soutěžitelů, kteří působí na různých úrovních trhu zboží.

Je přitom potvrzeno ustálenou judikaturou komunitárních soudů, že v případě, že určitá dohoda má protisoutěžní účel, není nutno zkoumat její konkrétní protisoutěžní účinek na relevantní trh[1]. Tento účel však není vnímán v subjektivním smyslu (tedy v úmyslu smluvních stran dohody), ale ve smyslu objektivním (tedy zda dohoda je způsobilá hospodářskou soutěž narušit).

V judikatuře se v rámci rozlišování „účelu“ dohody ustálila určitá typická ustanovení, která jsou považována jako ustanovení mající protisoutěžní účel. U takových ustanovení není proto obecně třeba provádět složitou ekonomickou analýzu k prokázání jejich negativního dopadu na hospodářskou soutěž. Takovými ujednáními jsou v oblasti horizontálních dohod zejména následující typová ujednání: dohody o fixování cen, dohody o rozdělení trhu, dohody o omezování výroby či prodejů nebo kolektivní bojkot [srov. např. Whish, R. (2003), s. 114]. V případě vertikálních dohod, které jsou nyní všeobecně považovány za méně problematické ze soutěžního hlediska než dohody horizontální, je tento katalog poněkud užší. Jedná se o ujednání o přímém určení prodejních cen nebo minimálních prodejních cen a v kontextu unijního (tj. nikoliv českého) soutěžního práva pak i ujednání ukládající absolutní zákaz vývozu (zde však s určitými výjimkami), resp. přeprodeje[2]. Tento výčet však není uzavřený a může být dále rozvíjen.[3]

U všech ostatních dohod, tj. u kterých nelze dovodit jejich primární protisoutěžní účel, by měl být zkoumán jejich účinek na trh. Vždy je třeba s ohledem na znění, cíle, ekonomický a právní kontext dohody doložit, že předmětná dohoda vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti (resp. újmy hospodářské soutěži), kdy narušení soutěže musí být větší než zanedbatelné, a že na ní nelze aplikovat některou z výjimek.

U dohod, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, totiž výslovně zákon o ochraně hospodářské soutěže v § 3 odst. 1 in fine konstatuje, že se nepovažují za zakázané, kdy tímto ustanovením bylo do české právní úpravy zakotveno tzv. pravidlo de minimis uplatňované též v rámci evropského soutěžního práva, na které se váže bohatá ustálená evropská judikatura a množství sdělení a pokynů Komise, které toto pravidlo blíže rozvádějí (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal i stanovisko vlastní vycházející z pokynů Komise).

Prahové hodnoty pro aplikaci pravidla de minimis jsou stanoveny odlišně pro dohody horizontální a vertikální. Za bagatelní dohodu (včetně jednání ve vzájemné shodě či rozhodnutí sdružení soutěžitelů) nepodléhající zákazu dle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže se považuje horizontální dohoda, pokud společný podíl účastníků dohody na relevantním trhu nepřesahuje 10%. Za bagatelní se považují též vertikální dohody, pokud podíl žádného ze soutěžitelů, kteří jsou účastníky dohody, na kterémkoli dohodou dotčeném relevantním trhu nepřesahuje 15%. Vyšší hranice tržního podílu naznačuje, že přístup k vertikálním dohodám je ze soutěžního hlediska benevolentnější, kdy u blokových výjimek (např. v oblasti zemědělství) je hranice posunuta až na 30%.

Pro aplikaci výše uvedeného pravidla je nutné správně určit relevantní trh co do teritoriálního (zeměpisného) pojetí a co do konkrétního výčtu dotčeného zboží a jeho substitutů. Samotnou zákonnou definici relevantního trhu nalezneme v § 2 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, kde je stanoveno, že „relevantním trhem je trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území.

Závěrem si dovolíme upozornit, že i z pravidla de minimis existují výjimky pro dohody, které byť spadají pod prahové hodnoty pravidla de minimis, tak jsou zakázané, a to z důvodu jejich výrazného vlivu na narušení hospodářské soutěže, kdy právo Evropské unie pracuje s tzv. tvrdými omezeními (hard core restrictions), a to zvlášť pro dohody horizontální (a dohody vertikální. Do těchto tvrdých omezení patří např. určení konkrétní ceny pro prodej třetím stranám (prezentované např. shodným skokovým zvýšením ceny másla všemi jeho prodejci, resp. distributory), omezení nebo kontrola výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic či dohody o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů.

Kateřina Hamplová

[1] Viz např. rozhodnutí ESD ve spojených věcech č. 56 a 58/64, Consten and Grundig v. Commission, [1966] ECR 299, s. 339–343, nebo ve věci č. 45/85, Verband der Sachversicherer v. Commission, [1987] ECR 405, odst. 39. Z pozdější doby např. rozhodnutí ESD ze dne 20. 11. 2008 ve věci č. C-209/07, Competition Authority v. Beef Industry Development Society Ltd., Barry Brothers (Carrigmore) Meats Ltd., SbSD [2008] I-8637, odst. 16. Dále srov. také „novější“ judikaturu SDEU diskutovanou podrobněji např. v Kindl, J. (2014b), s. 138–140.

[2] Pozn.: Whish, R. (2003), s. 114–115. U ujednání ukládajících absolutní teritoriální omezení existují totiž judikáty, ve kterých byla daná ujednání shledána jako ze soutěžního hlediska v pořádku vzhledem k jejich ekonomickému kontextu (srov. např. rozhodnutí ESD v případu č. 27/87, Erauw-Jacquery Sprl v. La Hesbignonne Société Coopérative, [1988] ECR 1919). Za dohodu s účelem narušit soutěž pak nelze ani v unijním právu považovat dohody zakazující vývoz do členských států mimo EU.

[3] KINDL, Jiří, MUNKOVÁ, Jindřiška. § 3 [Zakázané dohody]. In: KINDL, Jiří, MUNKOVÁ, Jindřiška. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 70

Whistleblowing - návrh zákona o ochraně oznamovatelů

V návaznosti na nutnost transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady(EU) ze dne 23.10.2019 2019/1937, o ochraně osob, které oznamují porušení práva, byl Ministerstvem spravedlnosti dne 30.09.2020 předložen návrh zákona o ochraně oznamovatelů. Účinnost zákona je podle návrhu předpokládána od 01.07.2021.

Oznamovatelem je podle návrhu zákona osoba, která v souladu s tímto zákonem v dobré víře oznámí informace nasvědčující tomu, že došlo nebo může dojít k jednání, které je v zásadním rozporu s veřejným zájmem, tzv. „Whistleblowing“.

Účelem této právní úpravy je zajištění, aby nedocházelo k postihům zaměstnanců ve veřejném i soukromém sektoru, kteří se v souvislosti s výkonem své profese dozvěděli o protiprávním jednání zaměstnavatele a toto ohlásili.

Na základě návrhu zákona tedy vznikne každému zaměstnavateli v soukromém sektoru, který má více než 50 zaměstnanců, povinnost zavést pro své zaměstnance tzv. vnitřní oznamovací systém a určit osobu pověřenou pro příjem oznámení o informacích nasvědčujících tomu, že v souvislosti s činností zaměstnavatele došlo nebo může dojít k jednání, které je v zásadním rozporu s veřejným zájmem, tzv. Pověřenou osobu.

Předložený návrh zákona blíže nespecifikuje kvalifikační požadavky Pověřené osoby. S ohledem na uveřejněná stanoviska některých poslanců lze však důvodně očekávat, že bude k návrhu zákona vzneseno značné množství připomínek, které budou zejména směřovat k tomu, aby Pověřená osoba byla „nezávislým profesionálem“. Předložený návrh zákona neposkytuje podle názoru těchto poslanců whistleblowerům dostatečnou ochranu před případným postihem ze strany zaměstnavatele.

S ohledem na skutečnost, že se naše advokátní kancelář dlouhodobě zabývá compliance programy, pak jsme připraveni dotčeným zaměstnavatelům poskytnout i služby za účelem splnění této jejich nově vzniknuvší povinnosti tak, aby tato odpovídala všem zákonem nastaveným podmínkám.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Český bermudský trojúhelník: Trestání firem by mělo být mírnější, statistiky jsou však alarmující.

Letošní podzim nám spolu s Covidem přinesl nejen nový výklad liberace právnické osoby (v podobě metodiky NSZ ČR), ale rovněž novou právní úpravu TOPO (v podobě zákona č. 333/2020 Sb.) a přehled aplikační praxe orgánů činných v trestním řízení (v podobě počtu stíhaných a odsouzených právnických osob). Tento trojúhelník metodiky, zákona a statistiky je možnost udělat si ucelený přehled o stavu věci a příležitost k zamyšlení, jak neuvíznout v síti trestní odpovědnosti právnických osob a jak ochránit sebe i svoji firmu!

Celý článek - Komentář Ivana Langera naleznete zde:

Řízení pod vlivem návykové látky

Stanovení limitních hodnot ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou než alkoholem

Již historicky je stanovena Nejvyšším soudem ČR hranice alkoholu v krvi řidiče dopravního prostředku, která vylučuje jeho způsobilost řídit onen dopravní prostředek a zakládá tak jeho odpovědnost za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Jedná se o hodnotu 1,00 g/kg. Nicméně takovéto hranice u jiných návykových látek do nedávna stanoveny nebyly. 

Proto byly orgány činné v trestním řízení v rámci trestního řízení povinni zjišťovat pomocí znaleckého zkoumání výši koncentrace příslušné návykové látky v těle řidiče a následně stupně ovlivnění řidiče onou návykovou látkou. Podezřelého ze spáchání trestného činu (- řidiče) to tak stavělo do nelibé pozice, kdy týdny či měsíce nevěděl, zda jeho jednání bude posouzeno jakožto jednání naplňující skutkovou podstatu přestupku či v horším případě trestného činu.

Tomu však udělalo trestní kolegium Nejvyššího soudu přítrž, když na svém zasedání dne 21.10.2020 zaujalo jednomyslně stanovisko k trestní odpovědnosti řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem zakládající jeho odpovědnost dle ust. § 274 tr. zákoníku za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, když  se usneslo na následujícím: „Řidič se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne nejméně níže uvedených hodnot:

  • 10 ng/ml Delta-9-tetrahydrokanabinolu (9-THC)
  • 150 ng/ml Methamfetaminu
  • 150 ng/ml Amfetaminu
  • 150 ng/ml 3,4-Methylendioxymethamfetaminu (MDMA)
  • 150 ng/ml 3,4-Methylendioxyamfetaminu (MDA)
  • 75 ng/ml Kokainu
  • 200 ng/ml Morfinu.“

 

Jedná se tak o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu v krvi pachatele, které stanovují hranici mezi jednáním pachatele, kdy se ještě jedná o přestupek nebo naopak jde již o trestný čin, a to zejména bez nutnosti znaleckého zkoumání stupně ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou, jako je tomu u ovlivnění osoby řidiče alkoholem.

 

Trestní kolegium Nejvyššího soudu se tímto krokem snaží sjednotit rozhodovací praxi nižších soudů, a to s ohledem na základní práva a svobody osob podezřelých z protiprávního jednání, jejich práva na obhajobu a legitimního očekávání. Z pohledu vedení obhajoby pachatele se jedná o zjevné ulehčení jejich role a určité jistoty, kudy se bude trestní řízení a na to navazující způsob obhajoby ubírat.  Text stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR naleznete pod sp. zn. Tpjn 300/2020

 

Mgr. Lucie Šubová, advokát

Pokuta 6 milionu Kč za porušení ochrany osobních údajů

Vysoké pokuty za porušení ochrany osobních údajů již dávnou nejsou výsadou cizích států. Jedna vysoká pokuta „padla“ nedávno i v České republice. Společnost, která dostala pokutu ve výši 6 milionů korun, zaslala obchodní sdělení na 459 779 emailových adres, přičemž pokuta se vztahovala pouze k 1% těchto adresátů! Jak z odůvodnění vyplývá, pokutě se tedy nemusí vyhnout ani ten, kdo si myslí, že má všechno správně. Některé závěry Úřadu pro ochranu osobních údajů nejsou jen zajímavé, nýbrž spíše překvapivé. 

Dle Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) společnost, zabývající se výkupem a prodejem aut, pochybila hned několikrát. Zejména neobhájila, že by adresáti dali k zasílání obchodního sdělení souhlas. Společnost doložila konkrétní postupy, nicméně nebyla schopna doložit souhlasy se všemi náležitostmi, které na ně zákon klade. Úřad náhodně vybral 1% adresátů těchto sdělení a na kontrolu jejich souhlasu se zaměřil. Nutno podotknout, že nikdo z tohoto zmíněného 1% nepodal stížnost, ani zaslání obchodního sdělení nijak nerozporoval.

Společnost tvrdila, že část souhlasů byla udělena prostřednictvím telefonních hovorů, kdy ale tyto nahrávky telefonátů nedoložila. Zaznamenání souhlasu do systému operátorkou bylo pochopitelně shledáno nedostatečným. Je však otázkou, jestli by nahrávání a uchovávání hovorů, nebylo v rozporu se zásadou minimalizace osobních údajů. V případě udělení souhlasu prostřednictvím webového formuláře Úřad vytkl, že nebyla použita forma tzv. double opt-in, tedy udělený souhlas nebyl ověřen prostřednictvím potvrzovacího emailu či telefonního čísla. Některá obchodní sdělení byla dále zasílána jiným subjektem, což je zcela nerozhodné, jelikož odpovědnost má i v tuto chvíli ten, kdo rozeslání obchodního sdělení iniciuje či z něj jinak profituje. Společnost rovněž chybně vykládala pojem „zákazník“, kdy za zákazníka považovala i potenciální zákazníky.

Úřad v rámci odůvodnění zmínil, že v případě marketingu je zapotřebí počítat s tím, že se v průběhu života lidí mění jejich preference. Tedy je zapotřebí přihlédnout k tomu, že pokud několik měsíců na zasílané nabídky nereagují, je zde předpoklad, že takový udělený souhlas ztrácí svou sílu a obchodní sdělení může být vnímáno jako obtěžující.

Úřad dále zmínil i oprávněné zájmy provozovatelů elektronických sítí, jelikož odesílatel přenáší rozhodující část marketingové kampaně na někoho jiného. Finanční a časové náklady na distribuci pak nesou především poskytovatelé internetových služeb a následně i jejich příjemci. Nadto může dojít k narušení řádného fungování interaktivních sítí a může dojít k zahlcení mail-serverů.

 Lze tedy doporučit každému, kdo tento způsob marketingu využívá, aby řádně prošetřil nejen používané postupy, v lepším případě je ještě posílil a ověřil si, zda by se náhodou nemohl ocitnout v důkazní nouzi při povinnosti tvrdit a prokazovat, jako právě tato společnost.

 

Překvapivý rozsudek Nejvyššího soudu ohledně vzniku pracovního poměru

Výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání z hlediska kvalifikace, nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností je v působnosti zaměstnavatele. Zaměstnavatelé mají tedy možnost zvolit si pro výběr zaměstnanců různé postupy. Co se týče zaměstnávání manuálních pracovníků, pak lze označit za poměrně běžné, když zaměstnavatel ověří schopnosti uchazeče o zaměstnání zadáním pracovního úkolu tzv. „na zkoušku“. Osvědčí-li uchazeč o zaměstnání při plnění úkolu „na zkoušku“ své pracovní schopnosti, bude s ním následně založen pracovní poměr.

Úskalími práce „na zkoušku“ se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21.01.2020, sp.zn. 21 Cdo 2034/2019, přičemž v souvislosti s prací „na zkoušku“ dovodil asi pro většinu z nás pozoruhodné závěry ohledně vzniku pracovního poměru, a také o odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu či nemajetkovou újmu.

V daném případě zadal jednatel zaměstnavatele uchazeči o zaměstnání úkol „na zkoušku“, který spočíval ve svařování a užití brusky. Uchazeč o zaměstnání byl s tímto úkolem hotov před koncem pracovní doby. Jednatel zaměstnavatele mu tedy sdělil, aby „šel domů“ a přišel druhý den se domluvit na uzavření pracovní smlouvy. Uchazeč o zaměstnání však jednatele zaměstnance neuposlechl, a bez vědomí jakéhokoliv jiného pracovníka zapojil do sítě pilu, která byla navíc označena cedulí „mimo provoz“, a začal touto řezat prkna. Uchazeč o zaměstnání při výkonu této činnosti utrpěl úraz pravé ruky.

Uchazeč o zaměstnání následně coby žalobce uplatnil vůči „zaměstnavateli“ u soudu nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu a i po skončení pracovní neschopnosti.

„Zaměstnavatel“ na straně žalované se žalobě bránil tím, že žalobce nebyl jeho zaměstnancem, ale pouze uchazečem o zaměstnání, jemuž byl za účelem ověření schopností a šikovnosti zadán úkol, a že mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k uzavření pracovní smlouvy. Žalobce si zranění způsobil  při činnosti, kterou nebyl oprávněn vykonávat, a to navíc v době, kdy měl pracoviště žalovaného opustit.

Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku posoudil právní vztah mezi žalobcem a žalovaným k velkému překvapení většiny z nás jako základní pracovně právní vztah, přičemž ujednání o tom, že o uzavření pracovního poměru se bude mezi stranami jednat až den následující po vykonání práce „na zkoušku“, může mít podle názoru Nejvyššího soudu vliv pouze na délku pracovního poměru, nikoliv na jeho povahu. Vzniku pracovního poměru mezi stranami podle názoru Nejvyššího soudu nebrání ani absence písemné smlouvy, neboť žalobce již úkolem „na zkoušku“ započal s výkonem závislé činnosti pro žalovaného.

Nejvyšší soud sice uznal, že žalobce konal činnost, při které došlo k úrazu, z vlastní iniciativy, avšak poukázal, že žalobce k této činnosti nepotřeboval zvláštní oprávnění a ani tuto nevykonával proti výslovnému zákazu žalovaného ve smyslu ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce. Pokyn žalovaného, aby „šel žalobce domů“, ve spojení s označení pily nápisem „mimo provoz“, Nejvyšší soud nepovažuje za výslovný zákaz ve smyslu ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce. Uvedený pokyn žalovaného takový výslovný zákaz podle názoru Nejvyššího soudu neobsahuje a není z něj zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se žalobci zakazuje.

Se závěry Nejvyššího soudu se nemůžeme ztotožnit. Jak již bylo uvedeno výše, výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání je v působnosti zaměstnavatele. Ověřit si schopnosti uchazeče o zaměstnání zadáním úkolu „na zkoušku“ se nám jeví jako zcela opodstatněné, když podle výsledku zadaného úkolu má zaměstnavatel teprve možnost se rozhodnout, zda uchazeče o zaměstnání do pracovního poměru přijme, stejně tak uchazeč o zaměstnání se může rozhodnout, zda má o práci stále zájem. Práce „na zkoušku“ není podle našeho názoru ničím jiným než alternativou k pracovnímu pohovoru. V danou chvíli absentuje vůle stran pracovní poměr bez dalšího založit. Závěry Nejvyššího soudu se tak jeví minimálně jako kreativní, když dle něho pro vznik pracovního poměru není nutná nejen pracovní smlouva, ale ani vůle smluvních stran. O tom, že tento rozsudek jde zcela mimo obvyklou praxi při obsazování pracovních pozic netřeba ani mluvit. Zajímalo by nás, jakým způsobem potom vybírá nové pracovníky sám Nejvyšší soud…..

Ztotožnit se ostatně nelze ani s výkladem a aplikací ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce, který je v rozsudku uveden. Je sice pravdou, že žalovaný dal žalobci pouze pokyn, aby „šel domů“ a explicitní zákaz tedy vyřčen nebyl. Avšak na základě takového pokynu nelze v žádném případě důvodně očekávat, že uchazeč o zaměstnání setrvá na pracovišti zaměstnavatele a ještě navíc bude používat nástroje označené cedulí „mimo provoz“. Když už Nejvyšší soud dovodil, že pracovní poměr v danou chvíli vznikl, pak měl dle nás dojít k závěru, že žalobce neplnil své povinnosti tím, že neuposlechl pokyn zaměstnavatele.    

Dle našeho názoru jsou závěry Nejvyššího soudu zcela v rozporu s realitou. Prakticky by to totiž znamenalo, že zaměstnavatelé musí vybrat zaměstnance bez prověření jeho znalostí a schopností, neboť s každým uchazečem o zaměstnání, kterého pozvou k pohovoru a ověří jeho schopnosti, založí pracovní poměr a nesou za něj v intencích Zákoníku práce odpovědnost. Taková myšlenka je zcela absurdní.

 

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer partnerem Nadačního fondu dětské onkologie Krtek

Je nám velkou ctí a potěšením oznámit, že se naše Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer stala partnerem Nadačního fondu dětské onkologie Krtek.
Pokud byste i vy chtěli podpořit Nadační fond, neváhejte navštívit jejich webové stránky https://bit.ly/3kBqZzI, kde se dozvíte, co právě potřebují.
 
Děkujeme.
AK PFL
 
Krtekpost

MUDr. Mgr. Ivan Langer určen jedním ze společných zmocněnců poškozených v trestní věci vedené ohledně údajně podvodné činnosti související se společností J.O. Investment s.r.o.

Vážení klienti,

rádi bychom Vás touto cestou informovali o tom, že partner a advokát naší advokátní kanceláře, MUDr. Mgr. Ivan Langer, byl na základě opatření soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 k datu 16.9.2020 určen jedním ze společných zmocněnců poškozených v trestní věci vedené ohledně údajně podvodné činnosti související se společností J.O. Investment s.r.o. a osob s touto společností spojených. V případě, že jste se i Vy stali jedním z poškozených, je naše advokátní kancelář plně připravena Vám poskytnout v této věci právní pomoc vedoucí k účelnému uplatnění Vašich práv a nároků souvisejících s takto způsobenou škodou.

 Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

Purkyňova 74/2, Praha 1 – Nové Město, 110 00

Mgr. Adam Silovský, advokát

Tel: +420 778 757 416

E-mail.: zmocnenec@akpeceny.cz

Pozor na neplatnost usnesení valné hromady

S ohledem na šíření nového typu koronaviru COVID-19 přistupuje mnoho obchodních společností (ať již v podobě s.r.o. či a.s.) k rozhodování svých nejvyšších orgánů (valných hromad) v podobě tzv. „per rollam.“ Jde o způsob rozhodování nejvyšších orgánů právnických osob, které neprobíhá jako obvykle na osobním shromáždění jeho členů, ale korespondenčně nebo prostřednictvím určitých technických prostředků.

S ohledem na sníženou možnost svolávání valných hromad se tento způsob rozhodování jeví jako nejoptimálnější, avšak v naší praxi jsme si všimli jistých nedostatků učiněných ze strany členů statutárních orgánů, které vedly až k neplatnosti takových rozhodnutí valné hromady.

Rozhodování per rollam je upraveno v § 175 ZOK, jenž mimo jiné předpokládá, „že návrh na rozhodnutí valné hromady v podobě per rollam musí obsahovat lhůtu pro doručení vyjádření společníka, určenou společenskou smlouvou jinak 15 dnů; kdy pro začátek jejího běhu je rozhodné doručení onoho návrhu společníkovi.“

Často se nyní stává, že návrh valné hromady v podobě rozhodnutí per rollam je doručen dalším společníkům/akcionářům, a aniž je vyčkáno na uplynutí zákonné lhůty 15-ti dnů, je společníkům/akcinářům doručeno oznámení o výsledku hlasování per rollam.“

Je nutno poukázat na to, že takové rozhodnutí valné hromady je neplatné, neboť nebyla dodržena shora zmiňovaná a nezbytná lhůta 15-ti dnů pro vyjádření společníka/akcionáře k předmětnému návrhu. Takový závěr zaujal např. Vrchní soudu v Praze ve svém usnesení ze dne 13.9.2019, pod sp.zn. 14 Cmo 217/2019, dle něhož „nelze připustit, aby se společník dostal v důsledku rozhodování per rollam do horšího postavení, než by tomu bylo v případě „klasického“ rozhodování valné hromady.“ Obdobný závěr pak uvádí i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 3844/2011, jenž uzavřel, že „je-li akcionáři znemožněna účast na valné hromadě, jde o podstatné porušení jeho práva“ a dále uvedl, že „tyto závěry se prosadí i v poměrech společnosti s ručením omezeným, a to i ve vztahu k rozhodování per rollam.“

Z výše uvedených důvodů tak můžeme závěrem konstatovat, že i v případě rozhodování valné hromady ve formě per rollam (tedy distančně) je potřeba dodržovat zákonná ustanovení o způsobu a formě rozhodování valné hromady, neboť v opačném případě se společnost vystavuje riziku neplatného přijetí rozhodnutí jejího nevyššího orgánu a riziku jeho nepromítnutí v příslušném obchodním rejstříku.                             

Mgr. Adam Silovský, advokát

Jak je důležité mít správný znalecký posudek.

Poslední dobou narůstají případy žalob na náhradu nemajetkové újmy, které podávají pacienti nespokojení s poskytnutou zdravotní službou.

Pacienti se obracejí na soud buď (v horším případě) zcela nevyzbrojeni jakýmkoli znaleckým posudkem, který by zhodnotil postup zdravotnického zařízení. Nebo pacienti k žalobě sice připojují jako důkaz již vypracovaný znalecký posudek se závěrem znalce o nesprávném (non lege artis) postupu zdravotnického zařízení, ale ten je velmi často zpracován znalcem, jež nemá potřebnou specializaci v odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Oslovení nekompetentního znalce se bohužel stává častým nešvarem i orgánů činných v trestním řízení, když není výjimkou např. ustanovení znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který má za úkol zhodnotit postup internisty.

Účinnou obhajobou v trestním řízení, stejně jako efektivní procesní obranou v občanskoprávním řízení, je pak proto námitka obviněného/žalovaného, že oslovený znalec není kompetentní posuzovat postup specialisty z jiného odvětví, než na které má znalec specializaci. Úspěšnou se tak stává např. i výhrada, že příčinu vzniku nitrolebního krvácení novorozence není oprávněn posuzovat neurochirurg, nýbrž neonatolog. Pokud pak znalec z daného oboru dojde k jinému závěru než jeho kolegové z jiných oborů, pak na první pohled jasně úspěšná žaloba může skončit prohrou v soudním řízení pro žalobce s povinností hradit žalované straně vysoké náklady soudního řízení a rovněž státu náklady znalečného s odůvodněním, že žalobce před podáním žaloby vůbec nenechal postup žalované odborně znalecky posoudit nebo tak sice učinil (viz druhý případ), ale obrátil se na nesprávného znalce, jehož závěry byly kompetentním znalcem vyvráceny.

Tento postup byl potvrzen rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, podle kterého: „…soud musí dbát mimo jiné o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti; zadání musí formulovat tak, aby znalci nebylo ukládáno vyjadřovat se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní skutečnosti, nýbrž o právní posouzení určitého skutkového stavu nebo o výklad právního předpisu…. I odborná literatura uvádí, že při ustanovování znalce je nutno vzít v úvahu rovněž stupeň odbornosti, který je třeba k podání znaleckého posudku, jakož i k tomu, aby znalcem byl ustanoven odborník z oboru, respektive jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Ustanovení znalce, který by neměl potřebnou kvalifikaci, by mohlo vyvolat pochybnosti o správnosti znaleckého posudku.“

Volba správného znalce v civilním i trestním řízení tedy výrazně zkracuje jeho délku a současně snižuje náklady jeho účastníků.

Mgr. Lukášová Brynecká

 

 

 

COVID - nájemné

Od 26. 6.  mohou zájemci podávat žádosti o příspěvek na nájemné prostřednictvím informačního systému zpřístupněného na webu www.mpo.cz. Speciální dotační program COVID – Nájemné je určen podnikatelům, kteří museli kvůli krizovým mimořádným opatřením dočasně uzavřít provozovny pro maloobchodní činnost a poskytování služeb zákazníkům v těchto provozovnách.  Podstatou programu COVID – Nájemné je participace, která v praxi znamená: pronajímatel sleví alespoň 30 % z nájemného, nájemce uhradí 20 % a stát mu přispěje 50 %.

Kdo může o podporu žádat?

  • Oprávněným žadatelem je nájemce, který:
    • je podnikatelem (fyzickou, nebo právnickou osobou) a vykonává podnikatelskou činnost na základě zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání nebo obdobným způsobem.
    • užívá provozovnu, která není v jeho vlastnictví, na základě nájemní smlouvy uzavřené před 13. březnem 2020, k maloobchodnímu prodeji zboží nebo poskytování služeb zákazníkům.
    • v důsledku přijatých krizových mimořádných opatření v souvislosti s pandemií COVID‑19 mu byl státními orgány zakázán maloobchodní prodej zboží nebo poskytování služeb zákazníkům v provozovnách alespoň v části období od 13. března do 30. června 2020.
  • Není spřízněnou osobou s pronajímatelem prostor provozovny. Nájemce a pronajímatel nesmí být pro účely čerpání podpory dle tohoto programu:
    • osobami blízkými dle ust. § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
    • ve vztahu osoby ovládající a ovládané dle ust. § 74 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích,
    • osobami jednajícími ve shodě dle ust. § 78 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích,
    • ve vztahu, kdy jeden z nich vůči druhému uplatňuje podstatný vliv dle ust. § 22 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví,
    • osobami, které jsou součástí jednoho konsolidačního celku dle ust. § 22 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

Jaké podmínky bude třeba splnit, aby byla podpora přiznána u provozovny v nestátním objektu?

  • Poskytnutí slevy pronajímatelem alespoň ve výši 30 % rozhodného nájemného
  • Uhrazení alespoň 50 % rozhodného nájemného žadatelem o podporu před podáním žádosti. Došlo-li k odložení plateb nájemného žadatelem o podporu na základě zák. č. 210/2020 Sb., nebo dohodou mezi žadatelem o podporu a pronajímatelem, považuje se podmínka za splněnou, dojde-li k uhrazení alespoň 50 % rozhodného nájemného žadatelem o podporu nejpozději den před podáním žádosti o poskytnutí podpory.
  • Výše podpory činí 50 % rozhodného nájemného.

Jaké podmínky bude třeba splnit, aby byla podpora přiznána u provozovny ve státním objektu?

  • Jedná se o nájem provozovny, jejíž pronajímatel a nemovitost, v níž je tato provozovna situována, podléhá zákonu č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (tzn. provozovna je situována v nemovitosti v majetku státu a nelze poskytnout slevu 30 % z nájemného).
  • Uhrazení alespoň 80 % rozhodného nájemného žadatelem o podporu před podáním žádosti. Došlo-li k odložení plateb nájemného žadatelem o podporu na základě zák. č. 210/2020 Sb., nebo dohodou mezi žadatelem o podporu a pronajímatelem, považuje se podmínka za splněnou, dojde-li k uhrazení alespoň 80 % rozhodného nájemného žadatelem o podporu nejpozději den před podáním žádosti o poskytnutí podpory.
  • Výše podpory činí 80 % rozhodného nájemného.

Co bude třeba doložit?

Všechny potřebné doklady a čestná prohlášení budou pro žadatele připraveny v informačním systému. Jsou jimi např.:

  • Čestné prohlášení příjemce podpory o tom, že je oprávněným žadatelem a splňuje všechny podmínky Výzvy.
  • Čestné prohlášení pronajímatele, že pronajímá provozovnu a poskytl žadateli potřebnou slevu. Ověřené čestné prohlášení pronajímatele do systému vloží žadatel – nájemce.
  • Doklad potvrzující uhrazení nájemného za měsíce leden a únor 2020. V případě, že v den podání žádosti neuplynula dle nájemní smlouvy lhůta splatnosti nájmu za únor a leden 2020, lze také doložit doklad potvrzující uhrazení nájemného za období říjen, listopad, prosinec 2019. Pokud byla nájemní smlouva uzavřena po 31. lednu 2020, bude přílohou doklad o uhrazení poměrné části nájemného od uzavření nájemní smlouvy do 13. března 2020.
  • Doklad potvrzující uhrazení části rozhodného nájemného na danou provozovnu alespoň ve výši požadované podpory.

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud podnikáte ve vlastní nemovitosti, žádnou podporu nedostanete. Dle naše názoru jde o nepřípustné zvýhodnění jedné části podnikatelů na úkor těch podnikatelů, kteří se vzali hypoteční úvěry a nemovitost, ve které podnikají, si na koupili do svého vlastnictví. Na druhou stranu je otázkou, kolik podnikatelů skutečně tuto podporu využije, jelikož z našich dosavadních poznatků vyplývá velmi nízká ochota pronajímatelů vzdát se 30% nájemného.

Novela zákona o sociálním pojištění

Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o sociálním pojištění. Návrh rozšiřuje dosavadní program Antivirus o nový režim C, který spočívá v odpuštění plateb odvodů na sociální pojištění pro firmy do 50 zaměstnanců. Jde o další cílenou podporu MPSV pro zmírnění dopadů koronavirové krize za účelem zachování maximálního možného počtu pracovních míst. Návrh zákona o sociálním pojištění promíjí tu část pojistného na sociální zabezpečení, které platí zaměstnavatelé. Celkově jde o 24,8 % z úhrnu příjmů jejich zaměstnanců za měsíce červen, červenec a srpen. Proces bude administrativně velmi snadný. Zaměstnavatelé nebudou předkládat žádost, ale v měsíčním výkazu pouze oznámí OSSZ snížení vyměřovacího základu a zaplatí snížené pojistné. Nárok na prominutí pojistného mají zaměstnavatelé splňující dvě základní podmínky. První podmínkou je, že zaměstnávají nejvýše 50 zaměstnanců v pracovním poměru, kteří jsou účastni nemocenského pojištění. Druhou podmínkou je, že zaměstnavatel nepropustí více než 10 % zaměstnanců a zároveň udrží 90 % objemu mezd jako v březnu 2020. Podmínky na prominutí pojistného se budou posuzovat v každém měsíci zvlášť. V rámci návrhu zákona byl schválen pozměňovací návrh, který navrhuje zpětné navrácení dosavadní osmidenní lhůty pro zasílání oznámení o nástupu do zaměstnání a skončení zaměstnání příslušné OSSZ. Zaměstnavatel také musí pro získání nároku na prominutí pojistného zaplatit včas pojistné za zaměstnance a nemůže čerpat v příslušném kalendářním měsíci prostředky z programu Antivirus v režimu B, tedy překážek v práci na straně zaměstnavatele. Návrh zákona nyní projedná ve stavu legislativní nouze Senát a po podpisu prezidenta republiky bude zákon účinný dnem jeho vyhlášení.

Lex covid justice - Změny v oblasti exekučního řízení

Jak jsme již informovali v předešlém článku, byl schválen návrh ministerstva spravedlnosti, označovaný jako „Lex covid justice“ (zákon o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a exekučního řádu). Předchozí článek obsahoval především kritiku změn navrhovaných v oblasti insolvencí.

Navrhované změny v oblasti exekucí, na základě kterých by došlo k zastavování exekučních řízení, kde nebylo v posledních třech letech ničeho vymoženo, ani nebyl zjištěn či zajištěn postižitelný majetek, legislativním procesem naštěstí neprošly.

Určitých změn ale vykonávací a exekuční řízení dostálo. Do 30.6.2020 nebude možné provést soudní výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, pokud s tím povinný sám nebude souhlasit. Zákaz tohoto výkonu rozhodnutí se dále neuplatní v případech, kdy bude vymáhána pohledávka výživného, z titulu náhrady újmy na zdraví nebo z titulu náhrady újmy způsobené trestným činem.

Do 30.6.2020 dále nebude možné provést výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, kde má povinný trvalé bydliště. Výjimky spočívající v souhlasu povinného a v titulu vymáhaných pohledávek se uplatní podobně jako ve výše uvedeném případě prodeje movitých věcí. Trvalou změnou v případě prodeje nemovitosti (kde má povinný trvalé bydliště) pak je nepřípustnost prodeje nemovitosti v případě, kdy jistina pohledávky nepřevyšuje 100 000,- Kč. Jedná se o dosti zásadní změnu oproti dosavadní úpravě, která nepřipouštěla prodej nemovitosti v případě, kdy jistina pohledávky nepřevyšovala 30 000,- Kč.  

Změny se týkají i příslušenství pohledávky. Do 30.6.2020 nebude možné po dlužníkovi požadovat sankce, které by převyšovaly úroky z prodlení v zákonné výši, prokáže-li dlužník, že jeho prodlení nastalo v důsledku mimořádných opatření proti epidemii (k prodlení tedy musí dojít po 12.3.2020). Věřitel a dlužník se od tohoto ustanovení nemohou odchýlit ani vzájemnou dohodou. Ustanovení se pak nepoužije na závazky ze smluv, které byly uzavřeny po datu účinnosti zákona, tj. po 24.4.2020.

Dvojnásobně byla zvýšena i nezabavitelná částka na bankovním účtu povinného. Při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu bude nutné až do 31.12.2020 ponechat povinnému právo disponovat s částkou, která odpovídá čtyřnásobku životního minima dle zvláštního předpisu. Dosud byla nezabavitelná částka, která odpovídala dvojnásobku životního minima. Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3 410 Kč. U nezaopatřených dětí se částka životního minima mění v závislosti na jejich věku.

Zrušení opatření Ministerstva zdravotnictví soudem aneb cesta k náhradám škody se otevírá

Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 23.4.2020 zrušil s účinností ke dni 27.4.2020 mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví omezující volný pohyb osob a zakazující maloobchodní prodej zboží a služeb. V odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí soud uvedl, že „za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může v natolik masivní míře omezit základní práva a svobody pouze vláda, a to svým usnesením vydaným na základě krizového zákona“. Tento postup přitom předjímá jak ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, tak i zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále „Krizový zákon“). Soud přitom nehodnotil přiměřenost opatření ani omezení, ale řešil pouze otázku věcné působnosti Ministerstva zdravotnictví a jednoznačně uvedl, že Ministerstvo zdravotnictví v tomto případě svou působnost překročilo. Omezení základních práv a svobod náleží jen vládě jako celku, kdy soud uvádí, že "Zákon nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, ani na členy vlády(…) Opačný výklad by bezdůvodně koncentroval moc do rukou jednoho správního orgánu, čímž by potencionálně mohl být narušen princip fungování právního a demokratického státu."

Soud rovněž zopakoval skutečnost, že vyhlášení nouzového stavu automaticky neznamená omezení základních práv a svobod a je nutné v každé situaci zachovávat v maximální možné míře právní stát.

Již před měsícem jsme v našem článku „Prodloužení krizových opatření aneb únik státu z odpovědnosti za škodu?“ upozorňovali, že Ministerstvo zdravotnictví překročilo své zákonné zmocnění, a že za situace, kdy je pro území České republiky vyhlášen nouzový stav, disponuje pravomocí vydávat opatření pouze vláda na základě krizového zákona a v souladu s ním.

Dobrou zprávou pro nás všechny je, že vládě byl tímto rozhodnutí dán jasný signál, že vedle parlamentní kontroly funguje i kontrola soudní a vláda a jednotlivý ministři si opravdu nemohou dělat v takto závažných situacích co chtějí.

Dobrou zprávou pro většinu z nás je otevření či posvěcení možnosti domáhat se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle tohoto zákona stát totiž odpovídá za škodu způsobenou

  1. a) nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo
  2. b) nesprávným úředním postupem.

Soud jednoznačně řekl, že zákaz omezující volný pohyb osob a maloobchodní prodej zboží a služeb byl nezákonný. Pokud tedy vznikla škoda z důvodu tohoto zákazu /zde je skoro jisté, že škoda vznikla prakticky každému občanu ČR, ať už v menší či větší míře/, může se této škody úspěšně domáhat. Samozřejmě bude nutno prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a zákazem a výši této škody, což nebude vždy jednoduché.

Špatnou zprávu pro nás všechny je, že hrozí zahlcení soudní soustavy žalobami na náhradu škody a bankrot České republiky, protože pokud o náhradu škody požádá každý občan a firma v České republice, soudní soustava ani stát to nemůže přežít…

Z rozhodnutí soudu dále vyplývá, že pokud vláda bude chtít dále omezit základní práva a svobody, je nutné prodloužení nouzového stavu, jelikož jinak nebude mít vláda pravomoc takto výrazně základní práva a svobody omezovat formou opatření obecné povahy.

Je nutno dodat že byť je výše uvedené soudní rozhodnutí pravomocné, je možné proti němu podat kasační stížnost. Ministr zdravotnictví po jednání vlády dle 23.4.2020 již avizoval podání kasační stížnosti proti rozhodnutí, kdy tento krok odůvodnil neexistencí judikatury dopadající na stávající epidemiologickou situaci, ze které by soudy mohly vycházet a potřebou dalšího vyjasnění pravomocí Ministerstva zdravotnictví.

Lex COVID – 19 aneb další rána pro podnikatele

Vláda dne 1.4.2020 schválila návrh ministerstva spravedlnosti, který by dle odůvodnění tohoto návrhu měl zmírnit negativní dopady současných krizových opatření vlády a ministerstva zdravotnictví. Dle našeho názoru se však jedná o zcela chaotický a nedomyšlený návrh, který naopak postihuje ty, kteří jsou aktuální situací zasaženi nejvíce. Zjednodušeně řečeno, Lex covid-19 by měl osobám dotčeným koronavirovými opatřeními pomoci od exekucí a odvrátit případnou hrozbu insolvence. Návrh obsahuje i další benevolence /které považujeme za rozumné/, jako například prominutí zmeškání procesních lhůt, tomu se však v tomto článku věnovat nebudeme.

V rámci insolvencí se navrhuje odložení povinnosti dlužníka podat na sebe insolvenční návrh, a to na dobu 6 měsíců. V praxi by to znamenalo, že dlužník (až za standardních podmínek má povinnost podat insolvenční návrh ve chvíli, kdy se fakticky ocitne v úpadku) bude tuto povinnost mít až po uplynutí 6 měsíců od ukončení mimořádných opatření, nejpozději do 31.12.2020. Je mu tedy poskytnuta delší lhůta na to, aby se s nepříznivou ekonomickou situací vypořádal. V pochybnostech bude muset zřejmě dlužník prokázat, že úpadek nastal až po vyhlášení nouzového stavu, anebo že k úpadku došlo v souvislosti s pandemií. Totéž platí i pro věřitele, resp. k věřitelským návrhům, které budou podány do 31.8.2020, nebude přihlíženo.

Tento navrhovaný půlroční výpadek má hned několik negativ:

  1. není ani zřejmé, zda se tato „ochranná lhůta“ bude vztahovat pouze na podnikatele (kteří byli nuceni uzavřít své provozovny, či jim bylo v důsledku mimořádných opatření znemožněno provozovat svou podnikatelskou činnost) nebo na každého, kdo byl mimořádnými opatřeními dotčen (například druhotně tak, že mu byl ukončen pracovní poměr). Návrh si v tomto směru zatím protiřečí.
  2. dlužníkům budou dále běžet úroky a úroky z prodlení. Jednou z výhod povoleného oddlužení je, že se běh příslušenství (tedy úroků, poplatků a úroků z prodlení) staví.
  3. obchodní partneři a věřitelé dlužníků se následujícího (minimálně) půl roku nebudou mít možnost dozvědět, že se jedná o osobu v úpadku, jelikož tato skutečnost nebude z insolvenčního či obchodního rejstříku známa. Obchodní partneři tedy budou poskytovat dále své služby či výrobky osobě, které skončí po období ochrany v úpadku. Budoucí věřitele tedy tato „ochranná lhůta“ jednoznačně poškodí.
  4. úprava se týká i řízení, která byla zahájena před novelou insolvenčního zákona, tj. před 1.6.2019. I pro tato řízení by měla zpětně platit nová pravidla, dle kterých dlužník například nemusí uhradit minimálně 30% svých dluhů! I takový dlužník by měl být oddlužen, tedy zbaven povinnosti úhrady dluhů ve zbývající části (zřejmě tedy pouze za předpokladu, že prokáže souvislost s mimořádnými opatřeními).
  5. po uvolnění tohoto moratoria nastane kolaps insolvenčních soudů, které budou neúměrně zatíženy množstvím podávaných návrhů, které lze očekávat po uplynutí této lhůty.

V rámci exekucí se pak navrhuje, aby byla zastavena ta exekuční řízení, kde za poslední tři roky nebylo ničeho vymoženo, ani nebyl zajištěn či zjištěn žádný postižitelný majetek. Tento bod návrhu již ani nepředvídá, že by dlužníkova neschopnost plnit měla být způsobena opatřeními souvisejícími s pandemií. Pokud jsou změny týkající se insolvence odůvodňovány tíživou situací podnikatelů (návrh skutečně v některých svých bodech hovoří pouze o podnikatelích, což zřejmě není zcela přesné) způsobenou opatřeními v souvislosti s koronavirem, návrh týkající se exekucí už dopadá plošně na všechny exekuce, které jsou vedeny déle než 3 roky. Jsme přesvědčeni, že tento bod návrhu tedy již nesouvisí se současnou mimořádnou situací a nouzovým stavem, ale zcela účelově směřuje k plošnému snížení exekučních řízení na úkor věřitelů. Domníváme se, že tři roky neúspěšně vedené exekuce nejsou žádným relevantním ukazatelem dobytnosti pohledávky. Je totiž zřejmé, že každý „rozjezd“ exekuce chvíli trvá, spoustu dlužníků nebydlí na udávaném bydlišti nebo majetek skrývá. V takových případech ve lhůtě tří let exekutor nevymůže nic. Není přitom vůbec jasné, jak ministerstvo spravedlnosti přišlo právě na dobu tří let, tedy na tuto extrémně krátkou lhůtu.

Je nepochybné, že vláda se pokouší svá mimořádná opatření (např. že znemožní podnikatelům provozovat jejich živnost) zhojit dalšími opatřeními. Je také nepochybné, že je třeba těmto podnikatelům pomoci, jinak se celá ekonomika zhroutí. Některá opatření nepochybně podnikatelům pomohou. Lex COVID – 19 jde však opačným směrem a nepříznivou ekonomickou situaci přesouvá z dlužníka na věřitele. Návrh by měl být schválen ve stavu legislativní nouze ve zkráceném jednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Je možné, že jednotlivé body budou v rámci legislativního procesu ještě upraveny, což by bylo minimálně žádoucí.

Prodloužení krizových opatření aneb únik státu z odpovědnosti za škodu?

Usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 vláda vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví koronavirem nouzový stav. Ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (dále jen“ krizový zákon“) pak vláda rozhodla o přijetí celé řady krizových opatření. Mimo jiné vláda usnesením č. 82/2020 Sb. zakázala s účinností ode dne 14. března 2020 od 6:00 hod. do dne 24. března 2020 do 6:00 hod. maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách.

Následně pak dne 23.3.2020 vláda vydala usnesení 127/2020 Sb., kde již formálně nerozhodla o přijetí krizového opatření, pouze vzala na vědomí mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. března 2020, č. j. MZDR 12746/2020-1, kterým byl prodloužen zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb a některých dalších činností až na výjimky, a to na dobu do dne 1. dubna 2020 do 6:00 hod.

Mohlo by se zdát, že se vlastně nic nestalo, neboť stále platí zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, avšak došlo k jedné podstatné změně, a to ke změně zákona, na základě kterého bylo přijato opatření zakazujícího prodej zboží a služeb v provozovnách.

Původní krizové opatření vlády bylo vydáno na základě krizového zákona, kde, jak jsme Vás již informovali v předchozím článku, je v § 36 odst. 1 krizového zákona upraven institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, který „zakládá odpovědnost státu bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost). Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.[1]

Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým byl prodloužen zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb a některých dalších činností, bylo však vydáno s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

Co to tedy znamená? Ode dne 14. března 2020 od 6:00 hod. do dne 24. března 2020 do 6:00 hod. lze žádat o náhradu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením dle § 36 odst. 1 krizového zákona. V období následujícím je to však s odpovědností za škodu složitější, neboť zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu. Dle § 97 odst. 1. zákona o ochraně veřejného zdraví dokonce nese náklady vzniklé plněním povinností v ochraně veřejného zdraví osoba, které je povinnost uložena, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpisy nestanoví jinak.

Nabízí se možnost opatření Ministerstva zdravotnictví označit za krizové opatření a uplatnit tak nárok na náhradu škody kontinuálně za celé období dle krizového zákona. Krizovým opatřením je přitom dle § 2 písm. c) krizového zákona organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Problémem je, že vláda svá opatření neodůvodňuje a ministerstvo zdravotnictví je odůvodňuje nedostatečně.

Další otázkou k posouzení je samotná pravomoc Ministerstva zdravotnictví v takovéto míře zasáhnout do základních práv a svobod. Přikláníme se k výkladu, že Ministerstvo zdravotnictví překročilo své zákonného zmocnění obsažené v § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně zdraví, a to tím spíše za situace, kdy je pro území České republiky vyhlášen nouzový stav, během něhož disponuje takovou pravomocí vláda na základě krizového zákona a v souladu s ním. Domníváme se tedy, že tato změna právního základu je čistě účelová a vláda se tak snaží utéct z odpovědnosti dle krizového zákona. Ostatně některá vyjádření členů vlády to ani neskrývají.

Bude tedy pravděpodobně nutné aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou:

  1. a) nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo
  2. b) nesprávným úředním postupem.

Nárok na náhradu škody se v tomto případě uplatňuje u Ministerstva financí. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona u Ministerstva financí je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

Situace je tedy značně složitá. Stát si evidentně pozdě uvědomil, že krizový zákon obsahuje institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením a snažil se z této odpovědnosti vymanit. Dle našeho názoru ale Ministerstvo zdravotnictví svým opatřením překročilo své zákonné zmocnění a bude možno na něho aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

[1] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, obdobě srov. Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 700/2016, [NS 5416/2016]

Copyright © 2020 PFL, advokátní kancelář, všechna práva vyhrazena