Blog | Advokátní kancelář Praha a Olomouc

Aktualizace "kauza J.O. Investment s.r.o."

Vážení,

jak jsme Vás již v roce 2020 informovali, partner a advokát naší advokátní kanceláře, MUDr. Mgr. Ivan Langer, byl soudem ustanoven jedním ze společných zmocněnců poškozených v trestní věci veřejně známé jako „kauza J.O. Investment s.r.o.“ související s činností Jakuba Ortinského a spol.. V této věci proběhlo dnešního dne, tj. 26. 09. 2022, první setkání u soudu, na kterém bylo společným zmocněncům sděleno, že nároky na náhradu škody jednotlivých poškozených osob je možné uplatnit nejpozději do 04.10.2022, následně již bude zahájeno v této věci hlavní líčení a další připojování nároků by mohlo jeho rychlý průběh ohrozit. V případě, že jste se i Vy stali jedním z poškozených, pak je nyní Vaše poslední možnost se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení připojit, neboť později vznesené nároky již nebudou k trestnímu řízení připuštěny. I v tuto chvíli je naše advokátní kancelář plně připravena Vám poskytnout v této věci právní pomoc vedoucí k účelnému uplatnění Vašich práv a nároků souvisejících s takto způsobenou škodou tak, aby byl nárok na náhradu škody ve stanovené lhůtě k trestnímu řízení připojen.

Kontaktujte nás:

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

Purkyňova 74/2, Praha 1 – Nové Město, 110 00

Mgr. Kristýna Pavlovičová, advokát

Tel: +420 773 550 229

Právnické osoby nemají nárok na peněžité odškodnění za pomluvu

Právo právnické osoby na ochranu pověsti je jedno z práv osobní povahy, která jsou právnickým osobám zákonem přiznávána. Pověst má právnická osoba od svého vzniku po celou dobu trvání její existence. Nejvyšší soud však nastínil nový pohled na odčinění nemajetkové újmy právnických osob způsobeným neoprávněným zásahem do její pověsti.

Nejvyšší soud rozhodoval v řízení, v němž se obchodní společnost domáhala ochrany před zásahem do své pověsti, jehož se jiný spolek měl dopustit uveřejněním informací o kvalitě činnosti obchodní společnosti v oblasti ochrany přírody a krajiny. Mezi účastníky řízení nebylo o odčinění nemajetkové újmy ničeho výslovně ujednáno. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, dospěl k závěru, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. K odškodnění nemajetkové újmy dojde pouze tehdy, byla-li taková povinnost ujednána nebo stanovil-li tak zákon. Jako zákonné případy Nejvyšší soud uvádí např. porušení práva člena spolku, ochranu proti nekalé soutěži, porušením práv podle zákona o obchodních korporacích, atd. Další z možností je že si odčinění nemajetkové újmy výslovně strany ujednají.

Senát Nejvyššího soudu dále konstatoval, že „závazek k ochraně tohoto práva nevyplývá z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z práva unijního.“ Z daného plyne, že z Listiny základních práv a svobod, ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv, či z unijního práva nevyplývá zákonná ochrana právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti, a proto jí soud nemůže přiznat.

Nejvyšší soud však současně prohlásil, že tímto rozhodnutím nejsou dotčeny jiné právní prostředky ochrany pověsti právnických osob, např. uveřejnění omluvy.

Nové rozhodnutí Nejvyššího soudu má okamžitě značný dopad na současnou praxi, ve které bylo běžné, že právnické osoby žalovaly vysoké částky jako odškodnění nemajetkové újmy za poškození jejich pověsti. Pokud právnická osoba měla již podanou žalobu na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do své pověsti a nevzala tuto žalobu zpět, byla jí tato žaloba zamítnuta nebo v budoucnu bude tato žaloba zamítnuta.

 Karel Skupník

Změna závazku u kupní smlouvy na nemovitosti

Lze dohodou stran platně měnit závazky z kupní smlouvy na nemovitosti po zápisu vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí a uhrazení kupní ceny? Názor Nejvyššího soudu na tuto praktickou otázku dosud nebyl jednotný a v průběhu let se vyvíjel.

Dnes již neúčinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, upravoval, že kupní cena je podstatnou náležitostí kupní smlouvy a z tohoto pohledu judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že nelze měnit podstatné náležitosti kupní smlouvy po vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí (k tomu rozhodnutí NS 22 Cdo 871/2000). Následně Nejvyšší soud však svůj názor „zmírnil“ a v navazující své judikatuře vymezil situace, na které se závěry o neplatnosti ujednání po vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí, nevztahují. Nejvyšší soud např. dospěl k názoru, že nemožnost měnit kupní smlouvu neplatí pro ujednání, která nejsou podstatnými náležitostmi kupní smlouvy, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy nebo pokud se jedná o ujednání, která modifikuje smlouvu v průběhu katastrálního řízení.

Ve svém nejnovějším rozhodnutí ze dne 21.05.2021 sp.zn. 28 Cdo 1017/2021 však Nejvyšší soud konstatoval, že „platnosti dodatku kupní smlouvy, jímž se mění kupní cena, není sama o sobě na újmu okolnost, že byl sjednán teprve poté, co na základě původně uzavřené (existentní a platné) kupní smlouvy již bylo vloženo vlastnické právo k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a byla uhrazena kupní cena.“ Nově tedy platí, že i po vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí lze změnit podstatné náležitosti kupní smlouvy. Svůj závěr Nejvyšší soud odůvodnil zejména stěžejní zásadou soukromého práva, a to zásadou autonomie vůle stran. Strany mají právo svou vlastní vůlí určovat a ovlivňovat své postavení v právních vztazích, a proto mohou účastníci závazkového vztahu volně měnit obsah závazku, případně stávající závazkový vztah zcela zrušit.

Z výše uvedeného je patrný benevolentnější a hlavně zcela správný přístup Nejvyššího soudu, který respektuje principy upřednostňované novým občanským zákoníkem, zejména zásadu smluvní volnosti stran jako stěžejní zásadu v soukromoprávních vztazích.

 

Mgr. Lucie Šubová, advokátka

Hrubý nepoměr vzájemných plnění ve světle aktuální judikatury Nejvyššího soudu

Soukromoprávní úprava je vystavěna na zásadě autonomie vůle, resp. smluvní volnosti stran. Na základě smlouvy osoby vstupují do právních vztahů, přičemž svobodná vůle každé osoby v sobě nese možnost její volby. Presumuje se prospěšnost smluv ve vztahu ke všem jejím stranám. Smluvní strany si tak mohou mezi sebou sjednat vše, co není zákonem zakázáno. Současně se soukromé právo řídí zásadou vycházející již z práva římského, tj. že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny (pacta sunt servanda).

Smluvní volnost se projevuje kupříkladu při sjednání kupní ceny. Strany kupní smlouvy nejsou vázány či omezeny při sjednání její výše. Jinými slovy, je záležitostí prodávajícího a kupujícího, jakou kupní cenu si za předmět koupě sjednají, resp. jakým způsobem předmět koupě ocení. Strany kupní smlouvy si tak mohou sjednat kupní cenu, která neodpovídá ceně tržní či obvyklé.

Jak bylo nastíněno výše, limitem smluvní svobody stran může být toliko zákon. Ust. § 1793 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku stanoví: Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

Citované ustanovení limituje smluvní volnost v tom smyslu, že pokud je mezi vzájemným plněním smluvních stran hrubý nepoměr, pak zkrácené straně vzniká restituční nárok v podobě možnosti domáhat se zrušení takové smlouvy, navrácení předešlého stavu, event. doplnění zkrácení.

K vymezení pojmu „hrubý nepoměr“ zákonná úprava již nic dalšího neuvádí. Otázkou vymezení hrubého nepoměru při plnění smlouvy se zabýval Nejvyšší soud České republiky mj. v rozsudku ze dne 25.01.2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021 (dále jen jako „Rozsudek“). Nejvyšší soud se v předmětném Rozsudku zabýval případem prodeje bytové jednotky. Žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu kupní, na základě které bylo na žalovanou převedeno vlastnické právo k bytové jednotce a žalovaná uhradila sjednanou kupní cenu ve výši 660.000,- Kč. O několik měsíců později žalovaná převedla vlastnické právo k této bytové jednotce ve prospěch třetí osoby, přičemž požadovala za tento převod úhradu kupní ceny ve výši 998.000,- Kč. Když se o této skutečnosti dozvěděl původní vlastník bytové jednotky, tj. žalobkyně, domáhala se určení neplatnosti jí uzavřené kupní smlouvy pro vzájemný hrubý nepoměr plnění, který spatřovala v tom, že znalecký posudek určil obvyklou cenu převedené jednotky k datu uzavření dřívější kupní smlouvy v částce ve výši 915.000,- Kč, avšak žalobkyně obdržela (sjednanou) kupní cenu za tuto bytovou jednotku pouze ve výši 660.000,- Kč, a nepoměr vzájemných plnění tak činil přibližně 72,13%.

Nejvyšší soud České republiky nejprve v Rozsudku odkázal na zásadu pacta sunt servanda, která požívá ústavní ochrany. V tomto kontextu konstatoval, že aplikování hrubého nepoměru ve smluvním plnění by mělo přicházet v úvahu výlučně v případech extrémních odchylek mezi plněními stran, když tento instrument zasahuje do smluvní jistoty. Pokud jde o konkretizaci hrubého nepoměru, pak k tomuto odkázal na doktrínu a zahraniční právní úpravy, které považují za základní východisko pro stanovení hrubého nepoměru plnění v hranici jedné poloviny. Nejvyšší soud v odůvodnění Rozsudku upřesňuje: hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice zhruba do poloviny vzájemných plnění (rozpětí 45-55%), od níž se soudy odchýlí, pouze budou-li pro to zvláštní důvody.“ 

Nejvyšší soud dále v odůvodnění Rozsudku uvádí, že aplikaci neúměrného zkrácení je nutné činit restriktivně s důsledkem, že v pochybnostech se má soud přiklonit k závěru, že o neúměrné zkrácení nejde. Zároveň však Nejvyšší soud uvádí, že ze „zvláštních důvodů“ může dojít k aplikaci neúměrného zkrácení i při méně významné disparitě vzájemných plnění.

Tuto judikaturu je třeba vzít v úvahu zejména s ohledem na vývoj trhu nemovitostí a rychle rostoucí inflaci. V současně době, kdy ceny nemovitostí prudce stoupají, by mohlo v kontextu citované judikatury poměrně snadno dojít k situaci, kdy si prodávající po změně poměrů uvědomí, že za prodanou nemovitost mohl utržit vyšší částku a bude se domáhat některého z restitučních nároků na kupujícím. Proto nelze než doporučit využití právní pomoci při sepisu listin k převodu vlastnického práva, aby se co nejvíce eliminovala možnost vznesení restitučních nároků z titulu neúměrného zkrácení.

 

Mgr. Kristýna Pavlovičová, advokátní koncipentka

Právní domněnky a fikce ve smlouvách

Ve smlouvách se velmi často setkávám s užitím právních domněnek či právních fikcí (např. v podobě pojmů: „považuje se,“ „má se za,“ „platí, že“ apod.), a to zejména ve smlouvách o dílo. Zlomové rozhodnutí v této oblasti přináší Nejvyšší soud České republiky v podobě rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1001/2021-445, jenž se zabýval dovoláním, jehož předmětem bylo zpochybňování platnosti ustanovení smlouvy o dílo, kde si dotčené smluvní strany mimo jiné ujednaly, že dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla.“ Takové ustanovení dovolatel v rámci svého dovolání považoval za neplatné, když v rámci své argumentace odkazoval na dřívější judikatorní nálezy a rozpor s dobrými mravy.

 Nejvyšší soud v prvé řadě konstatoval, že dotčená smlouva o dílo byla uzavírána mezi podnikateli, jejichž smluvní vztah byl zcela rovnovážný a bylo tak zcela na jejich vůli, jaké zákonem dovolené ujednání po svůj smluvní vztah zvolí. Proto k výše uvedené problematice užití pojmů „považuje se,“ „platí, že,“ etc. Nejvyšší soud zaujal následující závěry.

 „Užijí-li strany smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnku či právní fikci (např. „považuje se,“ „má se za,“ „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné. Při posouzení, zdali takové ujednání je v rozporu se zákonným zákazem nebo se příčí dobrým mravům, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání. Současně je třeba hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely smlouvu, zdali jde o rovnovážný vztah stran, např. podnikatelů, případně zda-li jde o vztah podnikatele na straně jedné a slabší strany na straně druhé, ať už spotřebitele nebo podnikatele slabší strany.

 Dohoda dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti o tom, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla,“ směřující ke smluvní úpravě podmínek předání díla jako jednoho z předpokladů vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla, není právní úpravou občanského zákoníku sama o sobě zakázána, ani se bez dalšího nepříčí dobrým mravům.“

 Lze tedy zkonstatovat, že Nejvyšší soud v rovnovážných smluvních vztazích dává smluvním stranám zcela správně volnou ruku. Mohou si sjednat to co chtějí, pokud se to zásadním způsob nepříčí dobrým mravům. Předání díla bude v rámci běžné praxe možno sjednat ve smlouvě i za využití fikce a předejít tak neochotě či nesoučinnosti objednatele či zhotovitele. Jak však naznačuje Nejvyšší soud ČR, bude potřeba vždy pečlivě zhodnotit podmínky daného smluvního vztahu a postavení stran a například v případě smluvního vztahu mezi zhotovitelem-podnikatelem a objednatelem-spotřebitelem by již bylo otázkou, zda by Nejvyšší soud považoval takto sjednanou domněnku za platnou.

 V Praze dne 5. dubna 2022

 

                                                                                   Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

                                                                                              Mgr. Adam Silovský, advokát

Upřímně jsme přivítali a podpořili iniciativu České advokátní komory na pomoc Ukrajině.

Upřímně jsme přivítali iniciativu České advokátní komory, která zřídila transparentní účet na pomoc válkou zasažené Ukrajině, jehož výtěžek bude použit na sociální, zdravotní a humanitární účely. I naše kancelář podpořila tuto dobrou  věc finančním příspěvkem ve výši 50 000,- Kč. Jsme rádi, že můžeme pomoci tam, kde je to aktuálně nejvíce potřebné.

Rozhodování spoluvlastníků o opravách společné věci

Podílové spoluvlastnictví označuje situaci, kdy vlastnické právo k věci náleží více osobám. Ke vzniku podílového spoluvlastnictví v praxi nejčastěji dochází nabytím pozůstalosti více dědici, příp. převedením vlastnického práva z rodičů na děti.

V podílovém spoluvlastnictví je každý spoluvlastník úplným vlastníkem svého podílu. Velikost podílu na společné věci pak vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření vůle ohledně společné věci a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. Správu společné věci upravuje ust. § 1126 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které stanovuje, že spoluvlastníci jsou vázáni společně a nerozdílně, přičemž o běžné správě společné věci rozhoduje většina hlasů. Pokud dojde k dohodě všech spoluvlastníků o investici či o opravě společné věci, je situace jasná a finanční vyrovnání bude ideálně vyplývat z dohody spoluvlastníků. Pokud rozhodne o opravě společné věci většina spoluvlastníků, vztahuje se takové rozhodnutí i na menšinové spoluvlastníky, kteří se na úhradě nákladů na opravu věci musejí podílet dle velikosti svých podílů, a to i tehdy, pokud s touto opravou nesouhlasí.

Problém však nastává v situaci, kdy společná věc náleží dvěma spoluvlastníkům se stejně velkými podíly a tito se nedokážou na správě společné věci dohodnout, resp. jeden ze spoluvlastníků odmítá udělit souhlas s opravou společné věci. V takovém případě nezbývá, než aby se jeden ze spoluvlastníků obrátil ve věci rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci na soud.  Spoluvlastníka, který nemá v úmyslu se na investici do společné věci podílet, není možné k tomuto bez rozhodnutí soudu zavázat. Tyto spory jsou však často problematické, dlouhodobé a s nejistým výsledkem, který závisí na znaleckých posudcích a odborných vyjádřeních, které se musí zabývat otázkou nutnosti investice, potenciálního zhodnocení společné věci atd.

Poněkud jiná je situace v případě akutních oprav společné věci. Zákon pamatuje na možnost, že na společné věci dojde k havárii a bude nutné bezodkladně rozhodnout o učinění investice k odstranění jejích následků. V tomto případě není investice podmíněna většinovým souhlasem spoluvlastníků, ale naopak se presumuje, že tímto neodkladným rozhodnutím o opravě věci jsou zavázáni všichni spoluvlastníci. Pokud by některý ze spoluvlastníků s učiněnou investicí nesouhlasil, může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky a nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel (spolupodílel se na nákladech této opravy).

Nemožnost dosažení dohody o správě společné věci mezi jejími spoluvlastníky mohou vyústit až v nutnost vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Pokud ohledně vypořádání spoluvlastnictví není mezi spoluvlastníky možná dohoda, pak nezbyde než se i v této věci obrátit na soud. Nejproblematičtější je vypořádání podílového spoluvlastnictví u věcí, které není možné reálně rozdělit. Stavbu lze podle ustálené judikatury rozdělit pouze tak, aby na základě provedených stavebních úprav vznikly samostatné věci, tj. pouze vertikálně. Není tak možno stavbu rozdělit tak, aby každému ze spoluvlastníků náleželo kupříkladu jedno podlaží stavby. Pokud dispozice stavby neumožní její vertikální rozdělení, nezbývá než vypořádat podílové spoluvlastnictví některým ze způsobů uvedených v ust. § 1147 občanského zákoníku, tj. soud může přikázat společnou věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, event. pokud žádný ze spoluvlastníků nemá o společnou věc zájem, může být nařízena dražba společné věci a v odůvodněných případech může být nařízena dražba společné věci jen mezi spoluvlastníky.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Máte správně předmět podnikání v obchodním rejstříku?

V nedávné době vydal Nejvyšší soud České republiky usnesení uveřejněné pod sp. zn. 27 Cdo 3549/2020, kterým poněkud překvapivě zneplatnil předmět podnikání většiny společností zapsaných do obchodního rejstříku.

Zcela běžnou, dovolím si říct až rutinní praxí, při zakládání nových společností s ručením omezeným (ale nevyjímaje ani akciové společnosti), bylo vymezení předmětu podnikání v podobě obecného odkazu na „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona,“ což se v mnoha případech jevilo jako velmi praktické zejména při prodeji společnosti či změně jejího obchodního zaměření.

Nejvyšší soud České republiky však ve výše uvedeném rozhodnutí konstatoval, že takovéto vymezení předmětu podnikání (činnosti) se jeví jako vágní a neurčité, jenž je nutno ve smyslu ust. § 553 zákona č. 89/2021 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen též také jako „OZ“) považovat za ujednání zdánlivé, ke kterému nelze dle § 544 OZ jakkoliv přihlížet!

Ať již s tímto „převratným“ rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky budeme souhlasit či nikoliv, faktem zůstává, že vymezení oborů činností spadajících do tzv. volné živnosti je nepřeberné množství, kdy v příloze č. 4 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, můžeme nalézt až 82 základních oborů vč. oboru označeného jako „výroba, obchod a služby jinde nezařazené.“

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky pak není možné dovozovat, že zápisem předmětu podnikání do obchodního rejstříku pod názvem „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3,“ lze pojímat do vlastní obchodní činnosti veškeré obory v příloze č. 4 ŽZ uvedené, a tedy že předmět podnikání (činnosti) té dané společnosti bude předem nevymezený.

Nejvyšší soud České republiky pak ve svém rozhodnutí dále poukazuje na to, že s ohledem na bod 82 přílohy č. 4 ŽZ (výroba, obchod a služby jinde nezařazené) není vlastně ani příslušná společnost v rámci vymezení svého předmětu podnikání (činnosti) nikterak limitována, neboť vzhledem k uvedenému bezbřehému vymezení bodu 82 si může zvolit a v rámci své vlastní společenské smlouvy (či stanov v případě a.s.) přesně vymezit jiný předmět podnikání, kdy bude věcí příslušných živnostenských úřadů, aby tuto činnost sami podřadili pod příslušný obor.

V případě, že má tedy společnost v obchodním rejstříku zapsán předmět podnikání (činnosti) ryze pod názvem „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3,“ ŽZ, měla by tento stav zhojit, neboť v opačném případě může být k nápravě vyzvána přímo příslušným rejstříkovým soudem, kdy v případě neuposlechnutí této výzvy může dotčené společnosti hrozit riziko uložení pořádkové pokuty ve výši až 100.000,- Kč a v konečném důsledku může dojít i k jejímu nucenému zrušení, jenž je spojeno se samotnou likvidací a výmazem společnosti z obchodního rejstříku.

Bohužel shora popisovaný proces bude v mnoha případech vyžadovat změnu společenské smlouvy či stanov za asistence notáře. To vše bude pro dotčené společnosti představovat nejen určitý finanční náklad, ale i časovou zátěž v případě společností s vícečlennými společníky, kde bude nutno svolat valné hromady k odsouhlasení příslušných změn (byť ve formě per rollam).

 V Praze dne 29. října 2021

Mgr. Adam Silovský, advokát

 

Ochrana práv poškozeného v trestním řízení

Pachatelům trestné činnosti garantují právní předpisy právo na obhajobu, které z pohledu práva ústavního umožňuje pachatelům, resp. tedy jejich obhájcům hájit zájmy pachatele v trestním řízení, kvalifikovaně argumentovat a předkládat důkazy k prokázání jejich tvrzení. Laické veřejnosti však často není známo, že trestní řád definuje také instituty k uplatnění oprávněných zájmů osob poškozených spáchanou trestnou činností.

Předmětem tohoto článku je tedy ochrana práv osob, kterým bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejichž úkor se pachatel trestným činem obohatil.

Ust. § 43 trestního řádu garantuje osobám poškozeným trestnou činností právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Uplatnění těchto práv, zejména správné připojení nároku na náhradu škody/nemajetkové újmy k trestnímu řízení, je pro získání následného odškodnění poškozeného zcela klíčové. Na tomto místě je však nutné zmínit, že správné uplatnění nároku poškozeného může být pro laika věcí velmi komplikovanou.

Za tímto účelem zakládá trestní řád poškozeným osobám možnost nechat se v trestním řízení zastoupit zmocněncem. Zmocněnec poškozeného je v praxi zpravidla advokát, který již s náležitou odborností uplatňuje práva poškozeného v trestním řízení.

V komplikovaných trestních kauzách, kde je počet poškozených osob natolik vysoký, že není pro orgány činné v trestním řízení možné postupovat v trestním řízení dostatečně rychle, je poškozeným v dané věci ustanoven tzv. společný zmocněnec. V těchto případech poté mohou poškození v dané věci uplatňovat svá práva výhradně a toliko prostřednictvím tohoto ustanoveného společného zmocněnce.

S těmito komplikovanými kauzami s velkým počtem poškozených osob a s činností společného zmocněnce poškozených má v naší kanceláři bohaté zkušenosti partner advokátní kanceláře MUDr. Mgr. Ivan Langer.

S ohledem na skutečnost, že v poslední době je ze zpráv v médiích patrno, že přibývá kauz investičních podvodů, v nichž právě počet poškozených dosahuje počtu několika tisíců, si dovolujeme touto cestou klienty informovat, že naše advokátní kancelář má zkušenosti se zastupováním poškozených v trestním řízení, a že jsme připraveni rychle a efektivně uplatnit nároky poškozených v probíhajícím trestním řízení.

Pro více informací se obraťte na mailovou adresu: zmocnenec@akpeceny.cz

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Nezákonnost mimořádných opatření

Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky (dále jen jako „Ministerstvo“) se v mnoha případech setkala s kritikou ze strany laické i odborné veřejnosti. Na základě ust. § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen jako „pandemický zákon“), je dána příslušnost Nejvyššího správního soudu pro projednání návrhů vztahujících se k mimořádným opatřením vydaných Ministerstvem.

Jak velmi trefně poukázal profesor Wintr, v režimu pandemického zákona Nejvyšší správní soud za dobu zhruba dvou měsíců konstatoval nezákonnost u celkem 24 mimořádných opatření vydaných Ministerstvem. Pro úplnost si na tomto místě dovolím uvést, že již mimořádným opatřením vydaným v době trvání nouzového stavu byla opakovaně vyčítána nezákonnost, a ze strany Nejvyššího správního soudu bylo také konstatováno, že opatření se mění tak často, že není možné tyto podrobit řádnému soudnímu přezkumu.

V tomto článku shrneme přehled opatření, které byly Nejvyšším správním soudem shledány jako nezákonné, důvody, které Nejvyšší správní soud k těmto závěrům vedly a také důsledky, které z této situace mohou vyplynout.

Mimořádná opatření zrušená pro nezákonnost spočívající v nedostatku odůvodnění

Prvním mimořádným opatřením, které při přezkumu Nejvyšším správním soudem neobstálo, bylo opatření o testování zaměstnanců, které Nejvyšší správní soud shledal jako rozporné se zákonem, když neobsahovalo dostatečné odůvodnění a nemělo oporu ve spise. V souvislosti s testováním zaměstnanců zrušil Nejvyšší správní soud další dvě mimořádná opatření Ministerstva, která ukládala povinnost testovat zaměstnance malých podniků.

Nedostatečné odůvodnění a s tím související nezákonnost shledal Nejvyšší správní soud dále u mimořádného opatření ukládajícího povinné testování OSVČ. V tomto případě dokonce Nejvyšší správní soud v rámci svého rozhodnutí učinil důraznou výtku vůči odůvodnění opatření.

Nejvyšší správní soud zrušil pro nedostatek odůvodnění také tři mimořádná opatření Ministerstva, která zakazovala noční prodej. Opakovaně byla shledána jako nezákonná také mimořádná opatření ukládající občanům povinnost nošení respirátorů. Těmto opatřením Nejvyšší správní soud vytkl mj. mechanické kopírování jejich odůvodnění.

Za nedostatečně odůvodněný a v důsledku toho i nezákonný Nejvyšší správní soud považuje také zákaz vleků a lanovek.

Mimořádná opatření zrušená pro nezákonnost z dalších důvodů

Nejvyšší správní soud nevytýkal zrušeným mimořádným opatřením pouze nedostatečné odůvodnění. Dalšími důvody zakládajícími nezákonnost opatření byly kupříkladu absence analýzy rizik či nepřiměřený zásah do práv a svobod občanů.

Pro jiné důvody způsobující nezákonnost mimořádného opatření byla zrušena opatření zakazující shromáždění, náboženské akce a omezení vstupu na schůze a do vnitřních prostor, dále mimořádné opatření, na základě kterého byly uzavřeny restaurace, mateřské a základní školy, sportoviště, posilovny a fitness centra a provozovny služeb. Jako nezákonné bylo shledáno také omezení maloobchodu zákazem přítomnosti lidí, omezení heren, kasin, vstupu do prostor, účasti na schůzích atd.   

Nezákonná byla podle názoru Nejvyššího správního soudu také mimořádná opatření Ministerstva, na základě kterých byla nařízena rotační výuka na základních školách a uzavření středních škol.

Za diskriminační označil Nejvyšší správní soud mimořádné opatření Ministerstva, které jako podmínky vstupu do vnitřních prostor a na akce vyžadovalo očkování, negativní PCR nebo antigenní test, případně potvrzení o prodělané nemoci. Ministerstvo totiž v tomto opatření vůbec nepočítalo s osobami, které mají na základě laboratorních výsledků potvrzeny protilátky proti nemoci COVID-19. Nejvyšší správní soud spatřuje v takovém opatření Ministerstva libovůli a diskriminaci osob, kterým byly protilátky laboratorně naměřeny.

Důsledky nezákonnosti opatření

Od počátku pandemie celá řada subjektů upozorňuje na skutečnost, že mimořádná opatření jsou šita horkou jehlou, chybí jejich odůvodnění, jsou nelogická a v boji s nákazou neefektivní. Opatření často zcela zbytečně zasahují do práv a svobod občanů, ve vztahu k tomuto byla velmi často zcela nepřiměřená. Absentuje jakékoliv vyhodnocení učiněných opatření ve vztahu k postupu pandemie. Opatření jsou navíc měněna tak často, že široká veřejnost ani nemůže stíhat tyto změny sledovat. Přesto ani po více než roce od započetí pandemie nedošlo ke zlepšení tohoto stavu, ba naopak. U některých opatření Ministerstva bylo shledáno, že překračuje svou pravomoc.

Jak bylo popsáno výše, Nejvyšší správní soud pro nezákonnost prozatím zrušil celkem 24 opatření. Tato skutečnost otevírá poškozeným subjektům možnost domáhat se soudní cestou náhrady škody od státu. Orgány veřejné moci tak svými nepromyšlenými kroky dostaly stát pod hrozbu nekonečné řady sporů o náhradu škody, kterou by mohli za státem uplatnit zejména podnikatelé, kteří museli v důsledku nezákonných opatření omezit či dokonce zrušit svou činnost. Jsem toho názoru, že tyto žaloby vůči státu lze očekávat ihned poté, co dotčené subjekty učiní kroky nezbytné k tomu, aby po roce a půl excesivních opatření zachránily vlastní byznys. Dotčené subjekty mají podle mého názoru právo, aby jim byla způsobena škoda odčiněna, nicméně otázkou je, jakým způsobem stát obstará finanční prostředky k náhradě takové škody.

Dále je potřeba upozornit, že pouze s obtížemi lze po občanech chtít, aby dodržovali opatření, která nedávají smysl, nemohou mít na průběh pandemie většího vlivu, ale významně omezují základní svobody. Z logiky věci tak došlo k mnoha případům porušení takových opatření, a tyto skutky jsou nyní předmětem správního řízení. Jak ale bude situace řešena, když předmětná opatření byla následně po shledání jejich nezákonnosti zrušena, zůstává otázkou.

Vládní boj s pandemií tak přinesl nejen chaotická opatření a jejich fatální dopady na ekonomiku, ale také vystavil náš stát riziku, že po něm budou dotčené subjekty žádat náhradu způsobené škody. Ohledně tohoto si nechci vůbec domýšlet, jaké výše by výsledná škoda mohla dosahovat. Současně jsou v důsledku nezákonných opatření zahlceny správní orgány, které jsou nuceny zabývat se porušováním nyní již nezákonných opatření ze strany občanů, což s sebou nese další výdaje, které jdou  na vrub státu. Boj s pandemií tak, jak byl realizován v České republice, přinesl jejím občanům nejen omezení základních práv a svobod, ekonomickou zátěž, ale také celou řadu nesmyslných výdajů, které prostřednictvím státu padnou na jejich hlavy. Nelze než s lítostí konstatovat, že toto vládní řádění při pandemii budou nuceni uhradit všichni občané státu, když stát jako takový disponuje pouze penězi, které od svých občanů prostřednictvím daní vybere.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Může být opatrovník jednatelem společnosti?

V praxi občas může vzniknout situace, kdy obchodní společnost nemá v daném čase dostatečný počet statutárních zástupců (např. jednatelů), kteří mají dle společenské smlouvy rozhodovat společně. V takovém případě se společnost stává nezastupitelnou, což jí může způsobovat nejen právní, ale především i značné praktické problémy.

Předmětnou situaci pak řeší ustanovení § 198 odst. 1 a 3 ZOK, jenž říká, „že nezvolí-li valná hromada do 1 měsíce nového jednatele, jmenuje jednatele soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a to na dobu, než bude řádně zvolen nový jednatel, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci.“

Obdobně pak tuto problematiku řeší i ustanovení § 165 OZ, které říká, „že nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebných k rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu než budou noví členové povolaní postupem určeným v zakladatelském právním jednání (nejčastěji společenské smlouvě); jinak soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti dozví.“

Na základě shora uvedeného, tak může nastat situace, že valná hromada v rámci proklamované lhůty 1 měsíce nezvolí pro svoji omezenou usnášeníschopnost nového jednatele s tím, že po tomto okamžiku hrozí riziko, že dané společnosti bude ustanoven opatrovník.

Opatrovníkem pak může být de facto kdokoliv, kdo splňuje podmínky pro výkon funkce jednatele (tj. ten, kdo je svéprávný, zletilý a bezúhonný a u něhož nenastala skutečnost, která by byla překážkou provozování živnosti, etc.). Zajímavostí je pak zejména to, že podmínky pro případné ustanovení opatrovníka zkoumá z vlastní iniciativy i sám soud, což může různé nekompletně obsazené společnosti (statutární orgány) překvapit a zasáhnout do jejich statutární struktury.

Je proto nutno si uvědomit, že soudem ustanovený opatrovník pro přechodnou dobu (která však může čítat i několik měsíců či let) vstupuje do pozice samotného jednatele, který je ze svého postu nadán rozhodovacími schopnostmi pro obchodní vedení společnosti, což při neznalosti místních společenský poměrů může být zcela nežádoucí zásah do samotného fungování dané společnosti. Valná hromada (členové statutárního orgánu) by tak vždy měla pečlivě zvažovat, kdy, koho a za jakých okolností z příslušné funkce odvolat, tak, aby se sama společnost nedostala do situace, kdy výkon těchto nezadatelných oprávnění přejede do rukou „cizí“ osoby, jenž se nebude schopna vcítit do interních poměrů a zastupovat tak společnost řádně a empaticky s ohledem na různá specifika dané podnikatelské činnosti.

Mgr. Adam Silovský, advokát

Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu aktuální judikatury Nejvyššího soudu

 

Dnem 01.01.2012 vešel v účinnost zákon č. 418/2011 Sb., (dále jen „ZTOPO“). Do tohoto okamžiku nebyly právnické osoby trestně odpovědné, když v souladu se zásadou zákazu retroaktivity podle ust. § 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) není možné dovodit trestní odpovědnost právnické osoby, pokud tato spáchala trestný čin v době před nabytím účinnosti ZTOPO, tj. před dnem 01.01.2012.

Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 13.05.2020, sp.zn. 7 Tdo 327/2020 (dále jen „Usnesení“), zabýval případem, kdy v době před nabytím účinnosti ZTOPO, konkrétně na přelomu let 2010 a 2011, došlo údajně k podvodnému vylákání licence pro výrobu elektřiny, sjednání smlouvy s distributorem a převzetí veškerých plateb. Následně po datu 01.01.2012, tj. po datu účinnosti ZTOPO byly právnickou osobou vystavovány faktury, kterými si neoprávněně nárokovala vyplácení podpory přímého výkupu elektřiny.

Za toto své jednání byla právnická osoba soudy nižších instancí uznána vinou zločinem podvodu podle ust. § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu.

Právnická osoba ke své obhajobě uvedla, že její trestní odpovědnost je dovozována zcela neoprávněně, v rozporu se zákonem a zásadou zákazu retroaktivní aplikace norem trestního práva, když i z obžaloby je patrno, že jádro toho, co jí je kladeno za vinu se odehrálo na přelomu let 2010 a 2011, tj. v době před nabytím účinnosti ZTOPO.

Nejvyšší soud však dovolání právnické osoby nevyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že spáchá-li právnická osoba trestný čin před účinností ZTOPO, pak sice nelze její trestní odpovědnost dovozovat, nicméně je nutné dobu spáchání trestného činu posuzovat podle toho, kdy pachatel konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Rozhodující tedy není, kdy nastane škodlivý následek, ale rozhodující je doba dokončení jednání, tj. zda bylo trestněprávní jednání dokončeno až po nabytí účinnosti ZTOPO.

Konkrétně k projednávané věci Nejvyšší soud uvedl, že jednání pachatele bylo fakticky dokonáno uzavřením smlouvy s distributorem, který je tímto definitivně uveden v omyl, ale dokončeno bude až vystavením posledním faktury na závěr období, na které byla smlouva s distributorem uzavřená. Podle názoru Nejvyššího soudu je správná kvalifikace takového skutku zločin podvodu dílem dokonaný a dílem nedokonaný.

Jednání obviněné právnické osoby Nejvyšší soud vyhodnotil tak, že tato využila protiprávního stavu, který před nabytím účinnosti ZTOPO vyvolal její statutární orgán, a v úmyslu se obohatit svým jednáním při postupném dokončování trestného činu přistoupila v době po nabytí účinnosti ZTOPO k pachatelství trestného činu podvodu. Obviněná právnická osoba tedy měla využít existence vyvolaného omylu na straně distributora a postupně se neoprávněně obohacovat na základě jednotlivých měsíčních fakturací.

Předmětné podvodné jednání tak sice bylo dokonáno v době před nabytím účinnosti ZTOPO, ale dokončování podvodného jednání probíhalo postupně tak, že obviněná právnická osoba zasílala distributorovi faktury a na základě nich získávala zvýhodněnou výkupní cenu elektřiny, u které si byla vědoma, že na ni v dané výši nemá nárok s ohledem na předchozí uvedení v omyl a podvodné získání licence. Závěr odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy zní, že obviněná právnická osoba je za jednání po datu účinnosti ZTOPO trestně odpovědná a v projednávané věci jejím odsouzením nedošlo k porušení zásady zákazu retroaktivity.

Podle našeho názoru se nelze se závěry Nejvyššího soudu ztotožnit ani ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, a ani co se týče porušení zásady zákazu retroaktivity.

Máme za to, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je vnitřně rozporné, když nejprve uvádí, že není rozhodující doba, kdy nastane následek trestné činnosti, a následně dovodí jako naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu vystavování a zasílání faktur obviněnou právnickou osobou distributorovi, když v tomto spatřuje postupné dokončování trestného činu.

Podle našeho názoru je nesmyslné považovat samotné vystavování faktur za naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Odkazujeme i na názor Nejvyššího státního zastupitelství a předchozí ustálené rozhodovací praxe soudů, že podvod je dokonán, jakmile uvedl pachatel svým jednáním osobu v omyl. Pojem dokončení trestného činu nemá zákonnou oporu, a není pro zavádění takového pojmu toliko ani důvod, když by mělo pro určení fáze daného skutku postačit, zda byl či nebyl dokonán.

Z našeho pohledu byl trestný čin podvodu dokonán uzavřením smlouvy s distributorem, tj. před nabytím účinnosti ZTOPO. V jednání obviněné právnické osoby spočívající v tom, že zasílala distributorovi faktury, pak už nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu. Odsouzením právnické osoby za skutek spáchaný před účinností ZTOPO tedy dle nás došlo k prolomení zásady zákazu retroaktivity. Zákaz retroaktivity je přitom v režimu trestního práva jednou z nejdůležitějších zásad garantovaných na ústavně právní úrovni.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Jaké změny přináší novela zákona o obchodních korporacích?

Jaké změny přináší novela zákona o obchodních korporacích?

Dne 1.1.2021 vstoupila v účinnost novela zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích – dále jen také jako „ZOK“), která přináší celou řadu zásadních změn ve fungování a řízení obchodních společností a družstev.

S ohledem na rozsáhlost této novely ZOK se v tomto článku budeme věnovat pouze vybraným, nejstěžejnějším změnám.

Podmínky výkonu funkce (§ 46 ZOK)

První z hlavních úprav, kterou novela ZOK přinesla, je úprava podmínek výkonu funkce člena statutárního orgánu v podobě právnické osoby. Ustanovení § 46 v odst. 3 nově říká, že „je-li členem voleného orgánu právnická osoba, zmocní bez zbytečného odkladu jedinou fyzickou osobu, která splňuje požadavky a předpoklady pro výkon funkce stanovené zákonem.“ Změna tedy spočívá v tom, že bez zápisu zástupce právnické osoby do obchodního rejstříku, nelze tuto samotnou právnickou osobu jako člena voleného orgánu zapsat do obchodního rejstříku. Nově má tak právnická osoba lhůtu 3 měsíce ode dne, kdy jí vznikla funkce, aby zmocnila svého konkrétního fyzického zástupce, jinak její funkce zaniká. Tato skutečnost bude pro mnoho korporací znamenat revizi zápisů v obchodním rejstříku, neboť jinak se vystavuje riziku vlastní nezastupitelnosti.

„Zastoupení“ na valné hromadě (§ 168 odst. 3 ZOK)

Další zajímavou novinkou, kterou novela ZOK přináší, je možnost, aby se společníkem (či akcionářem) byla na valné hromadě přítomna i jedna jiná jím určená osoba (neurčí-li společenská smlouva jinak). Tato osoba však musí společnosti doložit, že je zavázána alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník. Význam této novely lze spatřovat zejména v tom, že nově může být na valné hromadě s konkrétním společníkem či akcionářem přítomen např. jeho daňový či právní poradce/zástupce, který může bezprostředně reagovat na projednávané záležitosti či přímo na valné hromadě navrhované změny.

Rozhodování mimo valnou hromadu – per rollam (§ 175 ZOK)

Novela upravuje formální požadavky na rozhodování nejvyšších orgánů obchodních společností mimo klasické zasedání valných hromad (tzv. per rollam) v situacích, kdy je požadováno osvědčení rozhodnutí valné hromady v podobě veřejné listiny (tj. notářským zápisem). V případech, kdy do účinnosti novely postačovalo, aby vyjádření k návrhu rozhodnutí valné hromady bylo opatřeno úředně ověřeným podpisem, bude nově vyžadováno sepsání notářského zápisu osoby podávající návrh rozhodnutí per rollam. Přestože návrh rozhodnutí musí mít nově formu notářského zápisu, společníkům mohou být dle novely zaslány pouze prosté kopie takového dokumentu. Samotné vyjádření společníků pak musí být i nadále vyhotoveno s úředně ověřenými podpisem. Po doručení vyjádření všech společníků zpět osobě oprávněné svolat valnou hromadu (osobě předkládající návrh rozhodnutí, např. jednateli), nebo po uplynutí lhůty pro doručení vyjádření, bude zpravidla sepisován druhý notářský zápis osvědčující přijetí samotného rozhodnutí per rollam.

Vyvstává tak otázka, zda takto nastavená administrativní zátěž a nákladnost postupu rozhodování valné hromady formou per rollam nezpůsobí, že v praxi tohoto institutu nebude již příliš využíváno.

Podíl s „vysílacím“ právem (§ 194a ZOK)

Nově novela zavádí ust. § 194a ZOK, které upravuje možnost vytvořit ve společenské smlouvě podíly, se kterými bude spojeno právo jmenovat a odvolat jednoho nebo více jednatelů (nebo i členů dozorčí rady, bude-li zřízena). Takto zakotvené podíly budou označovány jako podíly „s vysílacím právem“ a představují zvláštní druh podílu. Počet jednatelů, který může být tímto způsobem jmenován, nesmí převýšit počet jednatelů, které volí valná hromada. Pokud bude chtít podíl/podíly s vysílacím právem vytvořit již existující společnost, bude nutný souhlas všech společníků, neboť touto změnou bude zasaženo do práv všech potencionálních společníků. Hojné využívání tohoto institutu zákon předpokládá u společných podniků typu „joint venture,“ kde dochází k prolínání více investorů či investorských skupin, např. u velkých developerských projektů.

 

Omezení převoditelnosti akcií na jméno (§ 270 odst. 2 ZOK)

Dle novelizovaného ust. § 270 odst. 2 ZOK bude nutné omezení převoditelnosti akcií na jméno upravit nejen ve stanovách společnosti, ale promítnout tuto restrikci i do příslušného zápisu v obchodním rejstříku, neboť až tímto zápisem je účinné.

 

Monistický systém akciové společnosti – správní rada (§ 396 a § 456 ZOK)

Asi nejzásadnější změnou, kterou novela ZOK přináší, je úprava stávajícího monistického systému vnitřní struktury akciové společnosti, kdy dochází ke zrušení funkce statutárního ředitele. Nově je tedy jediným obligatorně zřizovaným orgánem společnosti vedle valné hromady pouze správní rada. Dle důvodové zprávy k novele ZOK je tomu zejména proto, že současná zákonná úprava neodpovídá tradiční podobě monistického systému, jež je znám z právních řádů evropských zemí.

Novela stanovuje, že statutárním orgánem a orgánem pověřeným obchodním vedením a dohledem na činnost společnosti je pouze správní rada. Tím však není dotčeno oprávnění správní rady pověřit obchodním vedením (nikoli však jako základním zaměřením) jednoho či více členů správní rady nebo osobu od členů správní rady odlišnou. Nově je též stanoveno funkční období pro výkon funkce člena správní rady, jenž činí 3 roky.

 

Novela ZOK přináší mnoho dalších dílčích změn, na které budou muset obchodní společnosti při svém každodenním fungovaní myslet a následně též promítnout do svých společenských smluv, stanov a jiných řídících dokumentů a procesů. Právě díky rozsáhle administrativní náročnosti stanovuje novela povinnost, aby obchodní společnosti promítly novelizované povinnosti do své vlastní struktury ve lhůtě 1 roku ode dne nabytí účinnosti novely, tj. tedy nejpozději do 1.1.2022. Průlom do jednoleté implementační lhůty však zasáhne zejména akciové společnosti s monistickým uspořádáním, neboť již od 1.1.2021 nebude statutární ředitel, který není zároveň členem správní rady oprávněn společnost zastupovat. Obdobně pak např. právnické osoby, které byly členy voleného orgánu již před nabytím účinnosti novely, jsou k provedení zápisu do příslušného obchodního rejstříku povinny do 3 měsíců od účinnosti novely, tedy nejpozději do 1.4.2021.

Mgr. Adam Silovský, advokát

Hospodářská soutěž – zakázané vertikální a horizontální dohody

Hospodářská soutěž jako jedna z podstatných náležitostí tržního systému je zákonem chráněna před jejím narušením, omezením a vyloučením. Ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb upravuje zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“) a články 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Jedním ze zakázaných omezení hospodářské soutěže jsou dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, tj. zakázány jsou dohody jakéhokoli obsahu a formy, které mohou omezit hospodářskou soutěž. Výjimku z tohoto zákazu tvoří dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný a dohody, které přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích.

Zakázané dohody můžeme rozdělit na dva typy – na dohody horizontální a dohody vertikální. Horizontální dohody jsou dohody mezi soutěžiteli působícími na stejné úrovni trhu zboží. Vertikální dohody jsou pak dohody soutěžitelů, kteří působí na různých úrovních trhu zboží.

Je přitom potvrzeno ustálenou judikaturou komunitárních soudů, že v případě, že určitá dohoda má protisoutěžní účel, není nutno zkoumat její konkrétní protisoutěžní účinek na relevantní trh[1]. Tento účel však není vnímán v subjektivním smyslu (tedy v úmyslu smluvních stran dohody), ale ve smyslu objektivním (tedy zda dohoda je způsobilá hospodářskou soutěž narušit).

V judikatuře se v rámci rozlišování „účelu“ dohody ustálila určitá typická ustanovení, která jsou považována jako ustanovení mající protisoutěžní účel. U takových ustanovení není proto obecně třeba provádět složitou ekonomickou analýzu k prokázání jejich negativního dopadu na hospodářskou soutěž. Takovými ujednáními jsou v oblasti horizontálních dohod zejména následující typová ujednání: dohody o fixování cen, dohody o rozdělení trhu, dohody o omezování výroby či prodejů nebo kolektivní bojkot [srov. např. Whish, R. (2003), s. 114]. V případě vertikálních dohod, které jsou nyní všeobecně považovány za méně problematické ze soutěžního hlediska než dohody horizontální, je tento katalog poněkud užší. Jedná se o ujednání o přímém určení prodejních cen nebo minimálních prodejních cen a v kontextu unijního (tj. nikoliv českého) soutěžního práva pak i ujednání ukládající absolutní zákaz vývozu (zde však s určitými výjimkami), resp. přeprodeje[2]. Tento výčet však není uzavřený a může být dále rozvíjen.[3]

U všech ostatních dohod, tj. u kterých nelze dovodit jejich primární protisoutěžní účel, by měl být zkoumán jejich účinek na trh. Vždy je třeba s ohledem na znění, cíle, ekonomický a právní kontext dohody doložit, že předmětná dohoda vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti (resp. újmy hospodářské soutěži), kdy narušení soutěže musí být větší než zanedbatelné, a že na ní nelze aplikovat některou z výjimek.

U dohod, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, totiž výslovně zákon o ochraně hospodářské soutěže v § 3 odst. 1 in fine konstatuje, že se nepovažují za zakázané, kdy tímto ustanovením bylo do české právní úpravy zakotveno tzv. pravidlo de minimis uplatňované též v rámci evropského soutěžního práva, na které se váže bohatá ustálená evropská judikatura a množství sdělení a pokynů Komise, které toto pravidlo blíže rozvádějí (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal i stanovisko vlastní vycházející z pokynů Komise).

Prahové hodnoty pro aplikaci pravidla de minimis jsou stanoveny odlišně pro dohody horizontální a vertikální. Za bagatelní dohodu (včetně jednání ve vzájemné shodě či rozhodnutí sdružení soutěžitelů) nepodléhající zákazu dle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže se považuje horizontální dohoda, pokud společný podíl účastníků dohody na relevantním trhu nepřesahuje 10%. Za bagatelní se považují též vertikální dohody, pokud podíl žádného ze soutěžitelů, kteří jsou účastníky dohody, na kterémkoli dohodou dotčeném relevantním trhu nepřesahuje 15%. Vyšší hranice tržního podílu naznačuje, že přístup k vertikálním dohodám je ze soutěžního hlediska benevolentnější, kdy u blokových výjimek (např. v oblasti zemědělství) je hranice posunuta až na 30%.

Pro aplikaci výše uvedeného pravidla je nutné správně určit relevantní trh co do teritoriálního (zeměpisného) pojetí a co do konkrétního výčtu dotčeného zboží a jeho substitutů. Samotnou zákonnou definici relevantního trhu nalezneme v § 2 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, kde je stanoveno, že „relevantním trhem je trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území.

Závěrem si dovolíme upozornit, že i z pravidla de minimis existují výjimky pro dohody, které byť spadají pod prahové hodnoty pravidla de minimis, tak jsou zakázané, a to z důvodu jejich výrazného vlivu na narušení hospodářské soutěže, kdy právo Evropské unie pracuje s tzv. tvrdými omezeními (hard core restrictions), a to zvlášť pro dohody horizontální (a dohody vertikální. Do těchto tvrdých omezení patří např. určení konkrétní ceny pro prodej třetím stranám (prezentované např. shodným skokovým zvýšením ceny másla všemi jeho prodejci, resp. distributory), omezení nebo kontrola výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic či dohody o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů.

Kateřina Hamplová

[1] Viz např. rozhodnutí ESD ve spojených věcech č. 56 a 58/64, Consten and Grundig v. Commission, [1966] ECR 299, s. 339–343, nebo ve věci č. 45/85, Verband der Sachversicherer v. Commission, [1987] ECR 405, odst. 39. Z pozdější doby např. rozhodnutí ESD ze dne 20. 11. 2008 ve věci č. C-209/07, Competition Authority v. Beef Industry Development Society Ltd., Barry Brothers (Carrigmore) Meats Ltd., SbSD [2008] I-8637, odst. 16. Dále srov. také „novější“ judikaturu SDEU diskutovanou podrobněji např. v Kindl, J. (2014b), s. 138–140.

[2] Pozn.: Whish, R. (2003), s. 114–115. U ujednání ukládajících absolutní teritoriální omezení existují totiž judikáty, ve kterých byla daná ujednání shledána jako ze soutěžního hlediska v pořádku vzhledem k jejich ekonomickému kontextu (srov. např. rozhodnutí ESD v případu č. 27/87, Erauw-Jacquery Sprl v. La Hesbignonne Société Coopérative, [1988] ECR 1919). Za dohodu s účelem narušit soutěž pak nelze ani v unijním právu považovat dohody zakazující vývoz do členských států mimo EU.

[3] KINDL, Jiří, MUNKOVÁ, Jindřiška. § 3 [Zakázané dohody]. In: KINDL, Jiří, MUNKOVÁ, Jindřiška. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 70

Whistleblowing - návrh zákona o ochraně oznamovatelů

V návaznosti na nutnost transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady(EU) ze dne 23.10.2019 2019/1937, o ochraně osob, které oznamují porušení práva, byl Ministerstvem spravedlnosti dne 30.09.2020 předložen návrh zákona o ochraně oznamovatelů. Účinnost zákona je podle návrhu předpokládána od 01.07.2021.

Oznamovatelem je podle návrhu zákona osoba, která v souladu s tímto zákonem v dobré víře oznámí informace nasvědčující tomu, že došlo nebo může dojít k jednání, které je v zásadním rozporu s veřejným zájmem, tzv. „Whistleblowing“.

Účelem této právní úpravy je zajištění, aby nedocházelo k postihům zaměstnanců ve veřejném i soukromém sektoru, kteří se v souvislosti s výkonem své profese dozvěděli o protiprávním jednání zaměstnavatele a toto ohlásili.

Na základě návrhu zákona tedy vznikne každému zaměstnavateli v soukromém sektoru, který má více než 50 zaměstnanců, povinnost zavést pro své zaměstnance tzv. vnitřní oznamovací systém a určit osobu pověřenou pro příjem oznámení o informacích nasvědčujících tomu, že v souvislosti s činností zaměstnavatele došlo nebo může dojít k jednání, které je v zásadním rozporu s veřejným zájmem, tzv. Pověřenou osobu.

Předložený návrh zákona blíže nespecifikuje kvalifikační požadavky Pověřené osoby. S ohledem na uveřejněná stanoviska některých poslanců lze však důvodně očekávat, že bude k návrhu zákona vzneseno značné množství připomínek, které budou zejména směřovat k tomu, aby Pověřená osoba byla „nezávislým profesionálem“. Předložený návrh zákona neposkytuje podle názoru těchto poslanců whistleblowerům dostatečnou ochranu před případným postihem ze strany zaměstnavatele.

S ohledem na skutečnost, že se naše advokátní kancelář dlouhodobě zabývá compliance programy, pak jsme připraveni dotčeným zaměstnavatelům poskytnout i služby za účelem splnění této jejich nově vzniknuvší povinnosti tak, aby tato odpovídala všem zákonem nastaveným podmínkám.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Český bermudský trojúhelník: Trestání firem by mělo být mírnější, statistiky jsou však alarmující.

Letošní podzim nám spolu s Covidem přinesl nejen nový výklad liberace právnické osoby (v podobě metodiky NSZ ČR), ale rovněž novou právní úpravu TOPO (v podobě zákona č. 333/2020 Sb.) a přehled aplikační praxe orgánů činných v trestním řízení (v podobě počtu stíhaných a odsouzených právnických osob). Tento trojúhelník metodiky, zákona a statistiky je možnost udělat si ucelený přehled o stavu věci a příležitost k zamyšlení, jak neuvíznout v síti trestní odpovědnosti právnických osob a jak ochránit sebe i svoji firmu!

Celý článek - Komentář Ivana Langera naleznete zde:

Řízení pod vlivem návykové látky

Stanovení limitních hodnot ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou než alkoholem

Již historicky je stanovena Nejvyšším soudem ČR hranice alkoholu v krvi řidiče dopravního prostředku, která vylučuje jeho způsobilost řídit onen dopravní prostředek a zakládá tak jeho odpovědnost za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Jedná se o hodnotu 1,00 g/kg. Nicméně takovéto hranice u jiných návykových látek do nedávna stanoveny nebyly. 

Proto byly orgány činné v trestním řízení v rámci trestního řízení povinni zjišťovat pomocí znaleckého zkoumání výši koncentrace příslušné návykové látky v těle řidiče a následně stupně ovlivnění řidiče onou návykovou látkou. Podezřelého ze spáchání trestného činu (- řidiče) to tak stavělo do nelibé pozice, kdy týdny či měsíce nevěděl, zda jeho jednání bude posouzeno jakožto jednání naplňující skutkovou podstatu přestupku či v horším případě trestného činu.

Tomu však udělalo trestní kolegium Nejvyššího soudu přítrž, když na svém zasedání dne 21.10.2020 zaujalo jednomyslně stanovisko k trestní odpovědnosti řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem zakládající jeho odpovědnost dle ust. § 274 tr. zákoníku za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, když  se usneslo na následujícím: „Řidič se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne nejméně níže uvedených hodnot:

  • 10 ng/ml Delta-9-tetrahydrokanabinolu (9-THC)
  • 150 ng/ml Methamfetaminu
  • 150 ng/ml Amfetaminu
  • 150 ng/ml 3,4-Methylendioxymethamfetaminu (MDMA)
  • 150 ng/ml 3,4-Methylendioxyamfetaminu (MDA)
  • 75 ng/ml Kokainu
  • 200 ng/ml Morfinu.“

 

Jedná se tak o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu v krvi pachatele, které stanovují hranici mezi jednáním pachatele, kdy se ještě jedná o přestupek nebo naopak jde již o trestný čin, a to zejména bez nutnosti znaleckého zkoumání stupně ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou, jako je tomu u ovlivnění osoby řidiče alkoholem.

 

Trestní kolegium Nejvyššího soudu se tímto krokem snaží sjednotit rozhodovací praxi nižších soudů, a to s ohledem na základní práva a svobody osob podezřelých z protiprávního jednání, jejich práva na obhajobu a legitimního očekávání. Z pohledu vedení obhajoby pachatele se jedná o zjevné ulehčení jejich role a určité jistoty, kudy se bude trestní řízení a na to navazující způsob obhajoby ubírat.  Text stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR naleznete pod sp. zn. Tpjn 300/2020

 

Mgr. Lucie Šubová, advokát

Pokuta 6 milionu Kč za porušení ochrany osobních údajů

Vysoké pokuty za porušení ochrany osobních údajů již dávnou nejsou výsadou cizích států. Jedna vysoká pokuta „padla“ nedávno i v České republice. Společnost, která dostala pokutu ve výši 6 milionů korun, zaslala obchodní sdělení na 459 779 emailových adres, přičemž pokuta se vztahovala pouze k 1% těchto adresátů! Jak z odůvodnění vyplývá, pokutě se tedy nemusí vyhnout ani ten, kdo si myslí, že má všechno správně. Některé závěry Úřadu pro ochranu osobních údajů nejsou jen zajímavé, nýbrž spíše překvapivé. 

Dle Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) společnost, zabývající se výkupem a prodejem aut, pochybila hned několikrát. Zejména neobhájila, že by adresáti dali k zasílání obchodního sdělení souhlas. Společnost doložila konkrétní postupy, nicméně nebyla schopna doložit souhlasy se všemi náležitostmi, které na ně zákon klade. Úřad náhodně vybral 1% adresátů těchto sdělení a na kontrolu jejich souhlasu se zaměřil. Nutno podotknout, že nikdo z tohoto zmíněného 1% nepodal stížnost, ani zaslání obchodního sdělení nijak nerozporoval.

Společnost tvrdila, že část souhlasů byla udělena prostřednictvím telefonních hovorů, kdy ale tyto nahrávky telefonátů nedoložila. Zaznamenání souhlasu do systému operátorkou bylo pochopitelně shledáno nedostatečným. Je však otázkou, jestli by nahrávání a uchovávání hovorů, nebylo v rozporu se zásadou minimalizace osobních údajů. V případě udělení souhlasu prostřednictvím webového formuláře Úřad vytkl, že nebyla použita forma tzv. double opt-in, tedy udělený souhlas nebyl ověřen prostřednictvím potvrzovacího emailu či telefonního čísla. Některá obchodní sdělení byla dále zasílána jiným subjektem, což je zcela nerozhodné, jelikož odpovědnost má i v tuto chvíli ten, kdo rozeslání obchodního sdělení iniciuje či z něj jinak profituje. Společnost rovněž chybně vykládala pojem „zákazník“, kdy za zákazníka považovala i potenciální zákazníky.

Úřad v rámci odůvodnění zmínil, že v případě marketingu je zapotřebí počítat s tím, že se v průběhu života lidí mění jejich preference. Tedy je zapotřebí přihlédnout k tomu, že pokud několik měsíců na zasílané nabídky nereagují, je zde předpoklad, že takový udělený souhlas ztrácí svou sílu a obchodní sdělení může být vnímáno jako obtěžující.

Úřad dále zmínil i oprávněné zájmy provozovatelů elektronických sítí, jelikož odesílatel přenáší rozhodující část marketingové kampaně na někoho jiného. Finanční a časové náklady na distribuci pak nesou především poskytovatelé internetových služeb a následně i jejich příjemci. Nadto může dojít k narušení řádného fungování interaktivních sítí a může dojít k zahlcení mail-serverů.

 Lze tedy doporučit každému, kdo tento způsob marketingu využívá, aby řádně prošetřil nejen používané postupy, v lepším případě je ještě posílil a ověřil si, zda by se náhodou nemohl ocitnout v důkazní nouzi při povinnosti tvrdit a prokazovat, jako právě tato společnost.

 

Překvapivý rozsudek Nejvyššího soudu ohledně vzniku pracovního poměru

Výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání z hlediska kvalifikace, nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností je v působnosti zaměstnavatele. Zaměstnavatelé mají tedy možnost zvolit si pro výběr zaměstnanců různé postupy. Co se týče zaměstnávání manuálních pracovníků, pak lze označit za poměrně běžné, když zaměstnavatel ověří schopnosti uchazeče o zaměstnání zadáním pracovního úkolu tzv. „na zkoušku“. Osvědčí-li uchazeč o zaměstnání při plnění úkolu „na zkoušku“ své pracovní schopnosti, bude s ním následně založen pracovní poměr.

Úskalími práce „na zkoušku“ se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21.01.2020, sp.zn. 21 Cdo 2034/2019, přičemž v souvislosti s prací „na zkoušku“ dovodil asi pro většinu z nás pozoruhodné závěry ohledně vzniku pracovního poměru, a také o odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu či nemajetkovou újmu.

V daném případě zadal jednatel zaměstnavatele uchazeči o zaměstnání úkol „na zkoušku“, který spočíval ve svařování a užití brusky. Uchazeč o zaměstnání byl s tímto úkolem hotov před koncem pracovní doby. Jednatel zaměstnavatele mu tedy sdělil, aby „šel domů“ a přišel druhý den se domluvit na uzavření pracovní smlouvy. Uchazeč o zaměstnání však jednatele zaměstnance neuposlechl, a bez vědomí jakéhokoliv jiného pracovníka zapojil do sítě pilu, která byla navíc označena cedulí „mimo provoz“, a začal touto řezat prkna. Uchazeč o zaměstnání při výkonu této činnosti utrpěl úraz pravé ruky.

Uchazeč o zaměstnání následně coby žalobce uplatnil vůči „zaměstnavateli“ u soudu nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu a i po skončení pracovní neschopnosti.

„Zaměstnavatel“ na straně žalované se žalobě bránil tím, že žalobce nebyl jeho zaměstnancem, ale pouze uchazečem o zaměstnání, jemuž byl za účelem ověření schopností a šikovnosti zadán úkol, a že mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k uzavření pracovní smlouvy. Žalobce si zranění způsobil  při činnosti, kterou nebyl oprávněn vykonávat, a to navíc v době, kdy měl pracoviště žalovaného opustit.

Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku posoudil právní vztah mezi žalobcem a žalovaným k velkému překvapení většiny z nás jako základní pracovně právní vztah, přičemž ujednání o tom, že o uzavření pracovního poměru se bude mezi stranami jednat až den následující po vykonání práce „na zkoušku“, může mít podle názoru Nejvyššího soudu vliv pouze na délku pracovního poměru, nikoliv na jeho povahu. Vzniku pracovního poměru mezi stranami podle názoru Nejvyššího soudu nebrání ani absence písemné smlouvy, neboť žalobce již úkolem „na zkoušku“ započal s výkonem závislé činnosti pro žalovaného.

Nejvyšší soud sice uznal, že žalobce konal činnost, při které došlo k úrazu, z vlastní iniciativy, avšak poukázal, že žalobce k této činnosti nepotřeboval zvláštní oprávnění a ani tuto nevykonával proti výslovnému zákazu žalovaného ve smyslu ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce. Pokyn žalovaného, aby „šel žalobce domů“, ve spojení s označení pily nápisem „mimo provoz“, Nejvyšší soud nepovažuje za výslovný zákaz ve smyslu ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce. Uvedený pokyn žalovaného takový výslovný zákaz podle názoru Nejvyššího soudu neobsahuje a není z něj zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se žalobci zakazuje.

Se závěry Nejvyššího soudu se nemůžeme ztotožnit. Jak již bylo uvedeno výše, výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání je v působnosti zaměstnavatele. Ověřit si schopnosti uchazeče o zaměstnání zadáním úkolu „na zkoušku“ se nám jeví jako zcela opodstatněné, když podle výsledku zadaného úkolu má zaměstnavatel teprve možnost se rozhodnout, zda uchazeče o zaměstnání do pracovního poměru přijme, stejně tak uchazeč o zaměstnání se může rozhodnout, zda má o práci stále zájem. Práce „na zkoušku“ není podle našeho názoru ničím jiným než alternativou k pracovnímu pohovoru. V danou chvíli absentuje vůle stran pracovní poměr bez dalšího založit. Závěry Nejvyššího soudu se tak jeví minimálně jako kreativní, když dle něho pro vznik pracovního poměru není nutná nejen pracovní smlouva, ale ani vůle smluvních stran. O tom, že tento rozsudek jde zcela mimo obvyklou praxi při obsazování pracovních pozic netřeba ani mluvit. Zajímalo by nás, jakým způsobem potom vybírá nové pracovníky sám Nejvyšší soud…..

Ztotožnit se ostatně nelze ani s výkladem a aplikací ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce, který je v rozsudku uveden. Je sice pravdou, že žalovaný dal žalobci pouze pokyn, aby „šel domů“ a explicitní zákaz tedy vyřčen nebyl. Avšak na základě takového pokynu nelze v žádném případě důvodně očekávat, že uchazeč o zaměstnání setrvá na pracovišti zaměstnavatele a ještě navíc bude používat nástroje označené cedulí „mimo provoz“. Když už Nejvyšší soud dovodil, že pracovní poměr v danou chvíli vznikl, pak měl dle nás dojít k závěru, že žalobce neplnil své povinnosti tím, že neuposlechl pokyn zaměstnavatele.    

Dle našeho názoru jsou závěry Nejvyššího soudu zcela v rozporu s realitou. Prakticky by to totiž znamenalo, že zaměstnavatelé musí vybrat zaměstnance bez prověření jeho znalostí a schopností, neboť s každým uchazečem o zaměstnání, kterého pozvou k pohovoru a ověří jeho schopnosti, založí pracovní poměr a nesou za něj v intencích Zákoníku práce odpovědnost. Taková myšlenka je zcela absurdní.

 

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer partnerem Nadačního fondu dětské onkologie Krtek

Je nám velkou ctí a potěšením oznámit, že se naše Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer stala partnerem Nadačního fondu dětské onkologie Krtek.
Pokud byste i vy chtěli podpořit Nadační fond, neváhejte navštívit jejich webové stránky https://bit.ly/3kBqZzI, kde se dozvíte, co právě potřebují.
 
Děkujeme.
AK PFL
 
Krtekpost

Copyright © 2022 PFL, advokátní kancelář, všechna práva vyhrazena