Nepřípustná kreativita soudů při uvalování vazby

Ústavní soud se v nedávné době zabýval velmi zajímavým případem procesních obstrukcí. Obžalovaný se v trestním řízení opakovaně omlouval z hlavního líčení – pro zdravotní důvody. Soud nabyl dojmu, že tyto omluvy nejsou opodstatněné. S tímto podezřením soud přistoupil ke sledování obžalovaného.

V rámci sledování obžalovaného soud dospěl k názoru, že zdravotní problémy nedosahují obžalovaným udávané intenzity, když tento podnikal časté zahraniční cesty. Soud následně nechal obžalovaného předvést k vazebnímu zasedání a vzal jej rovnou do vazby. Toto své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že je zjevné, že se obžalovaný hlavnímu líčení aktivně a velmi sofistikovaně vyhýbá.

Soud si tímto postupem velmi kreativně rozšířil důvod pro uvalení útěkové vazby, a tuto dokonce opakovaně prodloužil. S takovým postupem se však neztotožnil Ústavní soud. Ve svém nálezu ze dne 16.08.2025 zdůraznil, že vazba je až poslední možností k zajištění přítomnosti obžalovaného. Podle názoru Ústavního soudu měl obecný soud nejprve zvolit méně invazivní prostředky k zajištění účasti obžalovaného, zejména předvedení. Bez vyčerpání tohoto prostředku nelze dojít k závěru, že se obžalovaný cíleně skrývá a ihned na něj uvalit útěkovou vazbu. Jinými slovy, procesní obstrukce (byť i velmi sofistikované) nejsou samy o sobě vazebním důvodem.

Současně Ústavní soud zdůraznil, že pokud má být vazba prodlužována, pak stoupají nároky na prokázání její důvodnosti. Rozhodně není možné vazbu prodlužovat instantně. Vazba nemá suplovat trest ani být sankcí za procesní taktiku. Je to v podstatě poslední pojistka, která má chránit řízení před reálným rizikem útěku, ovlivňování svědků apod. Pokud lze využít mírnější prostředky (předvedení, pořádkové pokuty, dohled, režim doručování…), tak je nutné tyto preferovat.

Ústavní soud shledal v postupu obecného soudu porušení práva na osobní svobodu, a přitom výslovně připomněl, že mírnější prostředky měly být použity dřív, než se sáhlo k vazbě. Toto rozhodnutí je zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), která dlouhodobě vyžaduje, aby vazba nebyla používána automaticky a aby soudy velmi konkrétně odůvodňovaly, proč mírnější opatření nestačí. Např. již v případu Letellier vs. France, rozsudek z 26. 6. 1991, č. 12369/86, ESLP uvedl, že: „Zadržení osoby musí být výjimkou, nikoli pravidlem. Soudy musí průběžně zkoumat, zda důvody pro pokračování vazby nadále trvají, a zda nepostačí alternativní opatření.“

Zcela se ztotožňuji se závěrem Ústavního soudu. Obstrukce nemůže být důvodem pro uvalení útěkové vazby! Vazební důvody také nelze vykládat extenzivním výkladem. Dovolím si poukázat, že když bylo možné obžalovaného předvést k vazebnímu zasedání, není jasné, proč jej nebylo možné předvést k hlavnímu líčení. Jednoznačně platí, že zásahy do práv obžalovaného mají mít co nejmenší intenzitu a vítám, že Ústavní soud vymezil jasnou hierarchii v užití jednotlivých procesních prostředků. Pokud by tomuto tak nebylo, pak by soudy extenzivním výkladem mohly hledat důvody pro uvalení vazby prakticky ve všech případech.

JUDr. Kristýna Prachařová, advokát