Nezákonnost mimořádných opatření | Advokátní kancelář Praha a Olomouc

Nezákonnost mimořádných opatření

Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky (dále jen jako „Ministerstvo“) se v mnoha případech setkala s kritikou ze strany laické i odborné veřejnosti. Na základě ust. § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen jako „pandemický zákon“), je dána příslušnost Nejvyššího správního soudu pro projednání návrhů vztahujících se k mimořádným opatřením vydaných Ministerstvem.

Jak velmi trefně poukázal profesor Wintr, v režimu pandemického zákona Nejvyšší správní soud za dobu zhruba dvou měsíců konstatoval nezákonnost u celkem 24 mimořádných opatření vydaných Ministerstvem. Pro úplnost si na tomto místě dovolím uvést, že již mimořádným opatřením vydaným v době trvání nouzového stavu byla opakovaně vyčítána nezákonnost, a ze strany Nejvyššího správního soudu bylo také konstatováno, že opatření se mění tak často, že není možné tyto podrobit řádnému soudnímu přezkumu.

V tomto článku shrneme přehled opatření, které byly Nejvyšším správním soudem shledány jako nezákonné, důvody, které Nejvyšší správní soud k těmto závěrům vedly a také důsledky, které z této situace mohou vyplynout.

Mimořádná opatření zrušená pro nezákonnost spočívající v nedostatku odůvodnění

Prvním mimořádným opatřením, které při přezkumu Nejvyšším správním soudem neobstálo, bylo opatření o testování zaměstnanců, které Nejvyšší správní soud shledal jako rozporné se zákonem, když neobsahovalo dostatečné odůvodnění a nemělo oporu ve spise. V souvislosti s testováním zaměstnanců zrušil Nejvyšší správní soud další dvě mimořádná opatření Ministerstva, která ukládala povinnost testovat zaměstnance malých podniků.

Nedostatečné odůvodnění a s tím související nezákonnost shledal Nejvyšší správní soud dále u mimořádného opatření ukládajícího povinné testování OSVČ. V tomto případě dokonce Nejvyšší správní soud v rámci svého rozhodnutí učinil důraznou výtku vůči odůvodnění opatření.

Nejvyšší správní soud zrušil pro nedostatek odůvodnění také tři mimořádná opatření Ministerstva, která zakazovala noční prodej. Opakovaně byla shledána jako nezákonná také mimořádná opatření ukládající občanům povinnost nošení respirátorů. Těmto opatřením Nejvyšší správní soud vytkl mj. mechanické kopírování jejich odůvodnění.

Za nedostatečně odůvodněný a v důsledku toho i nezákonný Nejvyšší správní soud považuje také zákaz vleků a lanovek.

Mimořádná opatření zrušená pro nezákonnost z dalších důvodů

Nejvyšší správní soud nevytýkal zrušeným mimořádným opatřením pouze nedostatečné odůvodnění. Dalšími důvody zakládajícími nezákonnost opatření byly kupříkladu absence analýzy rizik či nepřiměřený zásah do práv a svobod občanů.

Pro jiné důvody způsobující nezákonnost mimořádného opatření byla zrušena opatření zakazující shromáždění, náboženské akce a omezení vstupu na schůze a do vnitřních prostor, dále mimořádné opatření, na základě kterého byly uzavřeny restaurace, mateřské a základní školy, sportoviště, posilovny a fitness centra a provozovny služeb. Jako nezákonné bylo shledáno také omezení maloobchodu zákazem přítomnosti lidí, omezení heren, kasin, vstupu do prostor, účasti na schůzích atd.   

Nezákonná byla podle názoru Nejvyššího správního soudu také mimořádná opatření Ministerstva, na základě kterých byla nařízena rotační výuka na základních školách a uzavření středních škol.

Za diskriminační označil Nejvyšší správní soud mimořádné opatření Ministerstva, které jako podmínky vstupu do vnitřních prostor a na akce vyžadovalo očkování, negativní PCR nebo antigenní test, případně potvrzení o prodělané nemoci. Ministerstvo totiž v tomto opatření vůbec nepočítalo s osobami, které mají na základě laboratorních výsledků potvrzeny protilátky proti nemoci COVID-19. Nejvyšší správní soud spatřuje v takovém opatření Ministerstva libovůli a diskriminaci osob, kterým byly protilátky laboratorně naměřeny.

Důsledky nezákonnosti opatření

Od počátku pandemie celá řada subjektů upozorňuje na skutečnost, že mimořádná opatření jsou šita horkou jehlou, chybí jejich odůvodnění, jsou nelogická a v boji s nákazou neefektivní. Opatření často zcela zbytečně zasahují do práv a svobod občanů, ve vztahu k tomuto byla velmi často zcela nepřiměřená. Absentuje jakékoliv vyhodnocení učiněných opatření ve vztahu k postupu pandemie. Opatření jsou navíc měněna tak často, že široká veřejnost ani nemůže stíhat tyto změny sledovat. Přesto ani po více než roce od započetí pandemie nedošlo ke zlepšení tohoto stavu, ba naopak. U některých opatření Ministerstva bylo shledáno, že překračuje svou pravomoc.

Jak bylo popsáno výše, Nejvyšší správní soud pro nezákonnost prozatím zrušil celkem 24 opatření. Tato skutečnost otevírá poškozeným subjektům možnost domáhat se soudní cestou náhrady škody od státu. Orgány veřejné moci tak svými nepromyšlenými kroky dostaly stát pod hrozbu nekonečné řady sporů o náhradu škody, kterou by mohli za státem uplatnit zejména podnikatelé, kteří museli v důsledku nezákonných opatření omezit či dokonce zrušit svou činnost. Jsem toho názoru, že tyto žaloby vůči státu lze očekávat ihned poté, co dotčené subjekty učiní kroky nezbytné k tomu, aby po roce a půl excesivních opatření zachránily vlastní byznys. Dotčené subjekty mají podle mého názoru právo, aby jim byla způsobena škoda odčiněna, nicméně otázkou je, jakým způsobem stát obstará finanční prostředky k náhradě takové škody.

Dále je potřeba upozornit, že pouze s obtížemi lze po občanech chtít, aby dodržovali opatření, která nedávají smysl, nemohou mít na průběh pandemie většího vlivu, ale významně omezují základní svobody. Z logiky věci tak došlo k mnoha případům porušení takových opatření, a tyto skutky jsou nyní předmětem správního řízení. Jak ale bude situace řešena, když předmětná opatření byla následně po shledání jejich nezákonnosti zrušena, zůstává otázkou.

Vládní boj s pandemií tak přinesl nejen chaotická opatření a jejich fatální dopady na ekonomiku, ale také vystavil náš stát riziku, že po něm budou dotčené subjekty žádat náhradu způsobené škody. Ohledně tohoto si nechci vůbec domýšlet, jaké výše by výsledná škoda mohla dosahovat. Současně jsou v důsledku nezákonných opatření zahlceny správní orgány, které jsou nuceny zabývat se porušováním nyní již nezákonných opatření ze strany občanů, což s sebou nese další výdaje, které jdou  na vrub státu. Boj s pandemií tak, jak byl realizován v České republice, přinesl jejím občanům nejen omezení základních práv a svobod, ekonomickou zátěž, ale také celou řadu nesmyslných výdajů, které prostřednictvím státu padnou na jejich hlavy. Nelze než s lítostí konstatovat, že toto vládní řádění při pandemii budou nuceni uhradit všichni občané státu, když stát jako takový disponuje pouze penězi, které od svých občanů prostřednictvím daní vybere.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

{{ message }}

{{ 'Comments are closed.' | trans }}

Copyright © 2020 PFL, advokátní kancelář, všechna práva vyhrazena