Právní domněnky a fikce ve smlouvách | Advokátní kancelář Praha a Olomouc

Právní domněnky a fikce ve smlouvách

Ve smlouvách se velmi často setkávám s užitím právních domněnek či právních fikcí (např. v podobě pojmů: „považuje se,“ „má se za,“ „platí, že“ apod.), a to zejména ve smlouvách o dílo. Zlomové rozhodnutí v této oblasti přináší Nejvyšší soud České republiky v podobě rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1001/2021-445, jenž se zabýval dovoláním, jehož předmětem bylo zpochybňování platnosti ustanovení smlouvy o dílo, kde si dotčené smluvní strany mimo jiné ujednaly, že dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla.“ Takové ustanovení dovolatel v rámci svého dovolání považoval za neplatné, když v rámci své argumentace odkazoval na dřívější judikatorní nálezy a rozpor s dobrými mravy.

 Nejvyšší soud v prvé řadě konstatoval, že dotčená smlouva o dílo byla uzavírána mezi podnikateli, jejichž smluvní vztah byl zcela rovnovážný a bylo tak zcela na jejich vůli, jaké zákonem dovolené ujednání po svůj smluvní vztah zvolí. Proto k výše uvedené problematice užití pojmů „považuje se,“ „platí, že,“ etc. Nejvyšší soud zaujal následující závěry.

 „Užijí-li strany smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnku či právní fikci (např. „považuje se,“ „má se za,“ „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné. Při posouzení, zdali takové ujednání je v rozporu se zákonným zákazem nebo se příčí dobrým mravům, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání. Současně je třeba hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely smlouvu, zdali jde o rovnovážný vztah stran, např. podnikatelů, případně zda-li jde o vztah podnikatele na straně jedné a slabší strany na straně druhé, ať už spotřebitele nebo podnikatele slabší strany.

 Dohoda dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti o tom, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla,“ směřující ke smluvní úpravě podmínek předání díla jako jednoho z předpokladů vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla, není právní úpravou občanského zákoníku sama o sobě zakázána, ani se bez dalšího nepříčí dobrým mravům.“

 Lze tedy zkonstatovat, že Nejvyšší soud v rovnovážných smluvních vztazích dává smluvním stranám zcela správně volnou ruku. Mohou si sjednat to co chtějí, pokud se to zásadním způsob nepříčí dobrým mravům. Předání díla bude v rámci běžné praxe možno sjednat ve smlouvě i za využití fikce a předejít tak neochotě či nesoučinnosti objednatele či zhotovitele. Jak však naznačuje Nejvyšší soud ČR, bude potřeba vždy pečlivě zhodnotit podmínky daného smluvního vztahu a postavení stran a například v případě smluvního vztahu mezi zhotovitelem-podnikatelem a objednatelem-spotřebitelem by již bylo otázkou, zda by Nejvyšší soud považoval takto sjednanou domněnku za platnou.

 V Praze dne 5. dubna 2022

 

                                                                                   Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

                                                                                              Mgr. Adam Silovský, advokát

{{ message }}

{{ 'Comments are closed.' | trans }}

Copyright © 2020 PFL, advokátní kancelář, všechna práva vyhrazena