První domněnka otcovství

Nejvyšší soud se před nedávnem zabýval velmi kuriózním případem z oblasti rodinného práva, a to otázkou otcovství v případě umělého oplodnění spermatem dárce.

Hodí se zmínit, že z dostupných statistik vyplývá, že zhruba 6 % dětí se aktuálně rodí z umělého oplodnění. Statistiky neevidují, jaká část umělých oplodnění je provedena se spermatem dárce, ale dá se obecně konstatovat, že využití dárce spermatu narůstá.

Nejvyšší soud se zabýval případem bývalých manželů, kteří ještě v době manželství absolvovali umělé oplodnění, kdy se dohodli na umělém oplodnění spermatem anonymního dárce, a to s výslovným souhlasem manžela, který byl uveden jako matrikový otec dítěte.

Manželé se krátce po narození syna rozvedli a oba měli zájem otcovství popřít. Nezletilý se však narodil v tzv. ochranné době, tedy do 300 dnů po rozvodu, a proto byl v jeho rodném listě uveden jako otec bývalý manžel navrhovatelky. Zákon totiž jednoznačně říká, že otcem dítěte narozeného v manželství a v ochranné době je manžel matky.

Soud prvního stupně návrh na popření otcovství zamítl, jelikož souhlas matrikového otce s umělým oplodněním je právně závazný a zakládá nevyvratitelnou domněnku otcovství. Aby bylo popření otcovství možné, pak by muselo být přímo prokázáno, že matka otěhotněla jinak – tedy v důsledku soulože s jiným mužem. V daném případě toto žena při výslechu popřela.

Matka v odvolání tvrdila, že otcem dítěte je cizinec, jehož jméno nezná, a se kterým souložila druhý den po umělém oplodnění v klubu, a již ho vícekrát nespatřila.

Odvolací soud toto prohlásil za „postup na hranici zneužití práva“. Matka ovšem nedokázala podle soudu „unést břemeno tvrzení“, nepodala žádné důkazy vyjma jejího výslechu, žádné informace o tomto muži – který se tím pádem nemohl podrobit odběru vzorků nezbytných pro DNA analýzu. Odvolací soud pak potvrdil rozsudek soudu prvého stupně.

Proti tomuto rozhodnutí podala matka dovolání s tím, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby byl matrikový otec zbaven otcovství, jelikož s tímto souhlasí a nemá žádný citový vztah k nezletilému. 

Nejvyšší soud dospěl v této věci k závěru, že skutečnost, že dítě vzešlo z umělého oplodnění, je pro popření otcovství zcela nerozhodná. Souhlas muže s umělým oplodněním zákon pokládá za právní akt, kterým muž přijímá roli otce. Je to úmyslný právní a morální závazek, jak k matce, tak především k dítěti. 

Nejvyšší soud vycházel zcela nekompromisně z první zákonné domněnky otcovství a snažil se o ochranu nejlepšího zájmu nezletilého, aby mu zůstali oba rodiče a s tím spojená práva a povinnosti. V tomto myšlenkovém směru se s rozhodnutím Nejvyššího soudu ztotožňuji, ale pouze za situace, kdy otcovství zpochybní pouze jeden z rodičů. Pokud ale ani jeden z bývalých manželů nemá zájem na tom, aby bývalý manžel byl zapsaným otcem,  jeví se mi toto rozhodnutí minimálně diskutabilní.

Ani jednoho z bývalých manželů totiž nelze přinutit k tomu, aby se chovali tak, že bývalý manžel je otcem nezletilého. Otec nemusí jevit zájem o styk s nezletilým, matka nemusí požadovat výživné. Je pak otázkou, zda tato situace nepřinese nezletilému více traumatizující pocity než situace, kdy by byl otec neznámý.

Nejvyšší soud tímto otevřel otázku, která spolu s rozvojem asistované reprodukce může nastávat mnohem častěji. Nespatřuji zde mezeru v právu, zákonná domněnka otcovství je jasná. Lidsky však dokážu pochopit to, že ne každý rozvedený manžel má po rozvodu zájem o dítě, které biologicky není jeho, a ne každá rozvedená manželka je ochotna se dělit o rodičovskou odpovědnost. Zvláště v případě, kdy došlo k rozvodu manželů ve velmi nízkém věku dítěte.

JUDr. Kristýna Prachařová, advokát