Nouzový stav aneb poučení z povodní

Nouzový stav aneb poučení z povodní

Asi málokdy z nás si uvědomuje, že nouzový stav byl v České republice v minulosti již několikrát vyhlášen. Při povodních v roce 2006, při orkánu v lednu 2007 nebo při povodních v roce 2013. Asi nejrozsáhlejší nouzový stav byl vyhlášen v roce 2002, kdy předseda vlády vyhlásil nouzový stav pro území Hlavního města Prahy, Středočeského, Jihočeského, Plzeňského a Karlovarského kraje. A právě z té doby máme i několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ohledně odpovědnosti státu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.

Institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je upraven v § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ krizový zákon“), a jako takový dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, je „speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost státu bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanoveni § 36 odst. 1 je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát. (…) v řízení o nároku podle tohoto právního předpisu, je třeba jednat s Ministerstvem vnitra v souladu s § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, podle nějž toto ministerstvo je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro krizové řízení, civilní nouzové plánování, ochranu obyvatelstva a integrovaný záchranný systém.“[1]

Krizovým opatřením je přitom dle § 2 písm. c) krizového zákona organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Za krizové opatření tak lze považovat usnesení vlády č. 211 ze dne 14. 3. 2020 o zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách stejně jako ostatní opatření přijatá za nynějšího nouzového stavu.

Dle § 36 odst. 5 krizového zákona nárok na náhradu škody lze uplatnit spolu s uvedením důvodů písemně u příslušného orgánu do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě poškozený dozvěděl, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Počátek běhu šestiměsíční prekluzivní doby k uplatnění nároku na náhradu škody se dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007 „odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích a důvodně uplatnit u soudu. Na počátek běhu této doby nemá vliv průběh ani výsledek jednání či soudního sporu, který poškozený vede s pojišťovnou o výplatu pojistného plnění.“[2]

Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by se mohlo zdát, že stát je odpovědný k náhradě škody i za nynějšího stavu, a to bezpodmínečně.  Rádi bychom upozornili, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2519/2011 ovšem v odůvodnění uvedl, že„se jeví jako těžko přijatelné, aby byl stát, potažmo ministerstvo vnitra, odpovědný v podstatě bezprostředně za to, že orgány krizového řízení fungovaly v době povodně v rámci zákona (podle podmínek zvenčí organizačně nastavených).“ V této věci byla žalobcem tvrzena nedostatečná preventivní opatření ze strany státu a nedostatečná informovanost směrem k veřejnosti. Náhrada škody zde přiznána nebyla, avšak důvodem bylo uplatnění nároku na náhradu škody u nepříslušného orgánu (u hlavního města Prahy přibližně dva roky po vzniku škody a nabytí subjektivní vědomosti o ní) a posuzování dle zákona č. 82/1998 Sb. Z tohoto rozsudku je patrná snaha Nejvyššího soudu ČR „zmírnit“ odpovědnost státu pouze na ty případy, kdy stát nějakým způsobem překročil či porušil své zákonné povinnost, na základě čehož vznikla škoda.

Dle našeho názoru však tyto úvahy Nejvyššího soudu ČR uvedené v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2519/2011, byly proti dosavadní ustálené judikatuře, která shodně stanoví, že „odpovědnost státu podle krizového zákona nevyžaduje na rozdíl od zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.“[3] Dle našeho názoru je zákonná úprava dostatečně srozumitelná a přesná a není zde nutnost jejího doplnění soudcovským dotvářením práva (dotváření práva se uplatní, neposkytuje-li právní předpis žádné záchytné body a přitom je zřejmé, že zákonodárce nemlčí úmyslně).[4]

Co lze tedy s jistotou v této chvíli uvést?

• Stát bude odpovědný za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením způsobenou aktivním zásahem, tj. v případě, že krizový orgán rozhodl o konkrétním majetku (např. zabavení věcí);
• Stát bude odpovědný za zjevné excesy orgánů státu (vymáhání krizových opatření dříve, než začala platit či vymáhání nepřiměřeným způsobem);
• Stát bude odpovědný za škodu na vstupech výroby, které za dobu trvání nouzového stavu došly zkáze (ledaže by stát prokázal, že hromadění vstupů bylo například nadbytečné), když toto bude posuzováno individuálně i např. s ohledem na způsob a dobu vyhlášení krizového opatření.
• Odpovědnost státu za ušlý zisk však není jednoznačná, neboť v této oblasti nebylo doposud soudy vyšších stupňů rozhodováno a v rozhodnutí soudů je patrná určitá nevůle přičítat státu odpovědnost za zásah vyšší moci v případě, že stát plnil své povinnosti dle zákona. Domníváme se ale, že zákon zde hovoří jednoznačně a stát by měl hradit i ušlý zisk

V tuto chvíli je tak těžké odhadnout, jak budou soudy postupovat v otázce náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, avšak vzhledem k prekluzi tohoto práva (tj. zániku tohoto práva po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty) je nanejvýš vhodné zvážit uplatnění nároku v souladu s krizovým zákonem u Ministerstva vnitra.

 [1] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, obdobě srov. Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 700/2016, [NS 5416/2016]

[2] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007

[3] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2016, sp.zn. 30 Cdo 4320/2015, [NS 2905/2016]

[4] srov. BEZOUŠKA, Petr. Soudcovské dotváření práva vykračující z mezí zákona v návrhu českého občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 1, s. 18-22